|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Hněv lidu
Je to pravda, že narůstá hněv lidu? Nejvyšší odborový předák
tomu říká „naštvanost“, jak se píše v novinách. Čím se měří
naštvanost, či hněv lidu? Na celostátní stávku to prý nestačí.
Těchto pár slov ale možná stačí na to, abychom si uvědomili,
jakou prožíváme historickou situaci, jakých dějin jsme svědci
a účastníci, a co jsme vlastně zač. Hned dopředu si odpovím:
Jsme nuly, jsme bezpáteřné, bezcharakterní nuly, smiřující se
s průměrným životem bez vizí, bez programů a ideálů,
přežívající ubohou konzumentskou existenci.
Schválně volím tato příkrá, téměř nepřijatelná slova, abych se
aspoň trochu přiblížil jazyku francouzského filozofa Stéphana
Hessela, který před nedávnem probouzel svět svým manifestem
nazvaným Indignéz vous! Rozhořčete se!
Myslel si, že probudí hněv lidu.
Byla to výzva k vyjádření odporu proti nespravedlnosti
systému, který znevýhodňuje, uráží a tupí 99 procent občanů,
stojících proti jednomu procentu, přivlastňujícímu si
bezostyšně moc a majetek. Myšlenka rozhořčení zmobilizovala
protestující v New Yorku (Occupy Wall Street) a v dalších
městech Spojených států, ve Španělsku, v Londýně, v Římě a
jinde.
Potřeba manifestu, programu, je jistá. Každý, komu jde o
obrodu slušné společnosti, o obnovu lidských práv a o
uplatňování zákonů, to ví.
Jenže, komu tento apel adresovat? Parlamentu?
„Je nejvyšší čas ukončit vaše zasedání, jež jste zostudili
opovrhováním vším dobrým a poskvrnili všemi neřestmi. Nejste
než sebranka a odpůrci blahodárné správy. Nejste než nájemní
ničemové.“
Tak oslovil anglický parlament Oliver Cromwell v roce 1653.
Několika větami.
My chodíme v roce 2012 pod billboardy a plakáty, ze kterých se
na nás usmívají kandidáti do jakýchsi dalších voleb. Zvolíme
je? My je zvolíme. Změní se něco?
Když čtu slova odborového předáka, vidím tam termíny jakoby
převzaté z nějaké ekonomické přednášky: HDP, DPH, škrty,
zadlužení, prognózy, sazby a procenta. Možná by z nich
sestavil nějakou písničku Ivan Mládek, ale na hněv lidu to
vliv mít nebude. I opoziční předák mluví jazykem vládní
politiky, se kterou prý nesouhlasí osmdesát procent občanů.
Tak s čím vlastně nesouhlasí? Co chce těch osmdesát nebo
devadesát devět procent?
Změnu, spravedlnost, rovnost příležitostí. Možná osmihodinovou
pracovní dobu, právo na zdraví a vzdělání. To budeme pořád
dokola omílat staré požadavky dělnické třídy ze začátků
průmyslové revoluce? Když to jinak nepůjde, tak ano!
Tak hluboko jsme klesli, že si musíme jít znovu vybojovat
stará práva a privilegia. Možná i s vidlemi? „Ne, prosím,
vidle ne!,“ odmítá radikální postoj šéf odborů. Ale naštvanost
je prý obrovská. Zatím bez vidlí.
Lidé se opravdu zlobí, to je fakt. Řadu z nich se podařilo
přesvědčit, že se zlobí bezdůvodně – vždyť se jim žije celkem
dobře, mají foťáky, kamery a počítače, jezdí na dovolenou do
Turecka, tak co by chtěli. A oni souhlasí – to jsou ty
bezpáteřné konzumentské nuly. Je jich hodně. Další se podařilo
přesvědčit, že se zlobí zbytečně. Stejně se tím nic nedokáže,
ti nahoře si rozhodnou sami, co bude dál. Další procento jsou
rebelové, kteří se sofistikovaným procesem nechali pohltit
systémem – mají pocit, že rebelují, ale vlastně nerebelují.
Ekologové, chariťáci, graffiťáci, squatteři, hackeři, piráti.
Z hněvu lidu toho mnoho nezůstalo. Pár opravdových chudáků,
bezdomovců, invalidů a pár přesvědčených bojovníků za
spravedlnost pro každého, třeba i pro cikány. Jako je ten Ind,
který jim pomáhá v Ostravě.
Stačí tak málo lidí na změnu? Je tak malý hněv dostatečný? A
teď přichází pointa: Stačí! Je! Nemusel bych ani chodit pro
argumentaci k autorovi knihy Černá labuť N. N. Talebovi, který
dokumentuje teorii neočekávaných nepředvídatelných převratných
změn. Každý slyšel přísloví o pověstné poslední kapce. I malý
hněv lidu stačí ve chvíli, kdy se nahromadí ve společnosti
tolik špatných věcí, že už je prostě nelze dál snášet. |
