|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Tragický příběh Ben Ešedy
„Smutek a vážnost dnešního dne a životní dílo Edvarda Beneše
všechen náš lid zavazuje, aby byl svorný v práci a aby střežil
svou cestu k socialismu,“ řečnil v září 1948 při státním
pohřbu našeho druhého československého prezidenta rozhlasový
reportér. Řečnil chladně a téměř bez zájmu; maně se člověku
vybaví trochu roztřesený hlas dr. Josefa Cincibuse, který v
roce 1937 komentoval v rozhlase pohřeb Tomáše Garrigue
Masaryka. Jaký rozdíl! Není divu: TGM pochovával národ žijící
v napjaté době, leč přesto v (relativní) demokracii, s Benešem
se loučil národ porobený.
Rozhlasovým záznamem z Benešova zářijového pohřbu začíná
dokument Vítězství a prohry Edvarda Beneše (vltavský Páteční
večer 28. září), v němž se autoři Pavel Hlavatý a Jan
Sedmidubský pokusili představit složitou a kontroverzní
postavu československé historie. Učinili tak za pomoci
výpovědí odborníků (historička Věra Olivová, politolog Bohumil
Doležal a rozhlasový historik Radek Žitný), citací z dokumentů
tištěných i zvukových. Na jejich práci je znát dlouholetá
pracovní zkušenost ze stanice ČRo 6, kde se věnují hloubkovým
sondám do našich dějin i do osudů jejich významných postav.
Dovedou svého posluchače také citově zainteresovat – působivě
zapojili zvukový úryvek z Benešova pohřbu, který překvapí
nezúčastněností reportéra, ale i emfatický proslov malého
chlapce z jara 1938; až fascinovaný odpor vzbuzují ukázky z
okupačních protibenešovských a protižidovských rozhlasových
skečů (z nich ostatně pochází i titulní „žertovná“ přezdívka
Ben Ešeda), tragikomicky znějí výpovědi „dělnické delegace“,
která měla v únoru 1948 vytvářet nátlak na nemocného
prezidenta a v roce 1953 na svou úlohu nostalgicky vzpomínala
před mikrofonem. Úryvky z textů Edvarda Beneše, Karla Čapka či
Václava Černého uměřeně interpretovali Jan Vlasák, Alfred
Strejček a Otakar Brousek ml. To vše za doprovodu hudby
Vítězslava Nováka.
Dokument se samozřejmě nejvíce věnuje dvěma osudovým
letopočtům, které zasáhly Eduarda Beneše i celé
Československo: 1938 a 1948. Je to pochopitelné, ale přesto
nelze než litovat, že se tvůrci více nevěnovali například
Benešově úloze v době první světové války a Maffie. Slova
Masarykova „Bez Beneše bychom republiku neměli“ tak zůstává
jen citátem bez potvrzení. Je dobře, že se dokument (bohužel
až v samém závěru) nevyhnul také kritickému pohledu na
osobnost Benešovu. Přesně jej ostatně popsal profesor Václav
Černý ve svých pamětech: „Žádná omluva z něho nesejme znamení
počtáře, jenž se přepočítal... Dvakrát v průběhu deseti let v
nás utratil ideu Masarykovu, zabydlil nás v návyku aktivní
neúčasti na vlastním osudu, zakotvil v tradici pasivity a
lidské malosti a vyčkávání na štěstí spadlé nám odjinud do
klína.“ Host pořadu ostatně správně charakterizoval i další
Benešovu vadu: nedostatek duchovního étosu, který nechyběl
jeho předchůdci. Bez morálního a filozofického základu se tak
Beneš stal pouze taktikem a zručným praktickým politikem. To
vše se v dokumentu nebojí říci; škoda tedy, že se hlouběji
nevěnovali také jeho osobním antipatiím vůči svým protivníkům
(Karel Kramář, Jiří Stříbrný), které hnal často až do těch
hrdel.
Přes tyto výtky rádi konstatujeme, že Vítězství a prohry
Edvarda Beneše jsou pro Pavla Hlavatého a Jana Sedmidubského
vítězstvím. Už proto, jak přesvědčivě ukazují, že největším
nebezpečím politika je – malost. |
