|
|
Hodit oštěp co nejdál
Po rozhlasové komedii Davida Drábka Koule, která loni v lednu
s velkým dozvukem dopadla do rozhlasového éteru, vysílá Český
rozhlas 3 – Vltava ve čtvrtek 25. října premiéru další hry ze
sportovního prostředí. Jejím autorem je finský prozaik Kari
Hotakainen a podobně jako Davida Drábka i Kariho Hotakainena
baví zkoumat, jak vzniká mediální obraz sportovních celebrit a
jak se tento obraz liší od skutečného člověka ukrytého v
teplákové soupravě se státním znakem na prsou.
Hod oštěpem je pro Finy národní disciplína, podobně jako skoky
či běh na lyžích, závody rallye nebo v kolektivních sportech
hokej. Finové až posedle sledují zápolení na vrcholných i
lokálních soutěžích, sportovní výkony jsou vedle počasí
nejčastějším námětem rozhovorů, a to nejen mezi muži, vítězové
jsou oslavováni jako národní hrdinové. A také naháněni
senzacechtivými sdělovacími prostředky.
Každý umí něco
Jedním z legendárních finských šampionů byl oštěpař Seppo
Räty, dlouholetý rival Jana Železného. Výtečný atlet, v
soukromí ovšem skromný a nemluvný hromotluk, který se nikdy
nenaučil chovat jako celebrita. Řada novinářů si při pokusech
udělat s ním rozhovor vylámala zuby. Räty odpovídal – pokud
vůbec – sotva v holých větách. A podle toho pak vypadal i jeho
mediální obraz: ťulpas, který neumí počítat do pěti. Přesně
tohle ponouklo finského prozaika Kariho Hotakainena, který je
vášnivým sportovním fanouškem, aby dané téma zpracoval a
napsal rozhlasovou hru Oštěpař. Nedávno mi k tomu v soukromém
rozhovoru řekl: „Vím, že Seppo Räty není bůhvíjak chytrý, není
to žádný filozof. Ale o to přece vůbec nejde. Podstatné je, že
něco umí! Je přece nádhera, když člověk v jakémkoliv oboru
něčeho dosáhne, a ještě tím udělá radost spoustě lidí.
Fascinuje nás výkon, a ne to, co Räty soudí o posledním
politickém vývoji nebo jak hodnotí povahu finského či jiného
národa. Jsme uhranuti jeho silou a zaťatostí pro jednu jedinou
věc – hodit oštěp co nejdál.“
Výchozí situací Hotakainenovy rozhlasové hry je další pokus
médií (novinářů Kauka a Lauriho) získat atletův skalp. To
znamená vyrazit z něj rozhovor, který by konečně ukázal, jaký
ve skutečnosti je a co si myslí ten „mlčenlivý muž s oštěpem“.
Kauko a Lauri ovšem záhy zjistí, že holá, nepřikrášlená
skutečnost by čtenářům časopisu Společnost nestačila, takže se
rozhodnou trochu ji vylepšit. Jde přece jenom o pár slov, ne o
život...
Vnímavý pozorovatel
Rozhlasové hry nepředstavují v tvorbě Kariho Hotakainena nijak
dominantní část. Všechny čtyři napsal koncem devadesátých let
a kromě posluchačského úspěchu mu hlavně přinesly vítanou
možnost vyzkoušet si na nich to, co později hojně uplatňoval
ve svých románech. „Rozhlasové“ repliky jsou totiž jedním z
jeho charakteristických stylotvorných prvků a často jimi své
prózy oživuje. A právě živost Hotakainenových textů nabitých
tragikomikou, černým humorem i skvěle odposlouchanými dialogy
je důkazem, že jejich autor je vnímavý pozorovatel současného
světa, a navíc umí vyhmátnout citlivá témata.
Přestože Hotakainen každou hru zasadil do jiného prostředí a
zalidnil je typologicky odlišnými postavami, mají všechny hry
jedno společné: zastihují hrdiny v jakémsi zlomovém okamžiku,
kdy chtě nechtě musí překročit nějakou mez. Například ve hře
Tulisuihku (Pod palbou) se vypráví o osudovém setkání
policisty a zlodějíčka ze sámošky. Policista má dva osobní
problémy přecházející v posedlost: nesnáší současnou mládež a
miluje krásu finštiny. Při výslechu mladého zlodějíčka
definitivně ztratí nervy a překročí hranici i svou pravomoc.
Následky tomu odpovídají, z vyslýchajícího se rázem stane
vyslýchaný.
Hra Puutteellinen (Něco mu chybí) je o nemocném člověku, který
z nedostatku něhy a sexu hledá útěchu všemi možnými způsoby a
na všech možných místech. Už nemá sílu kroužit kolem horké
kaše, nýbrž chce jít rovnou na věc. Což neznamená nic než
potíže. Jakýmsi protipólem této hry je Hurmaus (Extáze).
Zatímco v Něco mu chybí usiluje protagonista o styk marně, v
Extázi dojde na styk hned a hlavní postava pak sleduje, co se
stane. Je to rozverná hra o ženě, která už odmítá snášet
neuspokojený život.
Buster, Slovo boží
Kari Hotakainen (1957) sice debutoval jako básník, ale po
několika sbírkách mu poezie začala být těsná, a tak se s
neuvěřitelnou vervou pustil i do jiných žánrů. Píše povídky,
eseje, knihy pro děti a mládež, rozhlasové a divadelní hry,
televizní i filmové scénáře, a hlavně romány. Těch doposud
napsal jedenáct a čtyři z nich vyšly i v češtině: Buster
Keaton – život a činy (1991, česky 1998), fiktivní životopis
proslulého filmového komika, Na domácí frontě (2002, česky
2006), tragikomický příběh muže, který se svéráznými, mnohdy
nezákonnými nebo sebeponižujícími prostředky snaží zachránit
svou rodinu před rozpadem, Chrám svatého Izáka (2004, česky
2007), román o stáří, Rusku a víře a také o hledání mostů mezi
otci a dětmi, a konečně Role člověka (2009, česky 2011),
příběh staré ženy, která při bilancování svého života znovu
prožívá někdejší radosti a těžko se smiřuje s dávnými i
nejčerstvějšími křivdami. Na Roli člověka Hotakainen tematicky
navázal zatím posledním románem Slovo boží (2011),
pojednávajícím o strastech a nejistotách veleúspěšného
investičního bankéře. Český překlad vyjde letos na přelomu
října a listopadu.
Rozhlasovou hru Kariho Hotakainena Oštěpař natočil v
dramaturgii Renaty Venclové režisér Aleš Vrzák, zvukový design
je dílem Ladislava Železného. V hlavních rolích uslyšíte Jana
Vondráčka, Václava Neužila a Hynka Čermáka.
Vladimír Piskoř, spolupracovník ČRo 3 – Vltava |
