|
|
Když vzpomíná překladatel
Do natáčení rozhlasových vzpomínek, které v cyklu Osudy od
pondělí 19. listopadu vysílá stanice Vltava, se František
Fröhlich pouštěl s jistou obezřetností a na začátku trochu
pochyboval, jestli má v podobném pořadu vůbec co dělat. Není
snad posláním překladatele stát skromně ve službách autorů a
věrně tlumočit smysl jejich knih, aniž by na sebe strhával
nemístnou pozornost? Koho budou zajímat vzpomínky člověka,
který odmala hledal dobrodružství především na stránkách
tlustých románů, aby později, už jako dospělý překladatel, žil
jejich jazykovými problémy? Nakonec však František Fröhlich
připustil, že jeho cesta k vysněnému překládání měla mnoho
zajímavých odboček, ve kterých se odrazily významné události
válečné i poválečné české historie.
Narodil se 13. května v roce 1934 v Praze do harmonické,
poměrně dobře zajištěné měšťanské rodiny. Idylické rané
dětství brzy ukončila druhá světová válka. Jako židovské dítě
putoval v sedmi letech s matkou do Terezína, odkud se oba
vrátili po třech letech; otec a většina rozvětveného
příbuzenstva podobné štěstí neměli. Po návratu z Terezína
nastoupil do školy, kde musel dohánět roky zameškané v
koncentračním táboře. Svůj handicap brzy vyrovnal do té míry,
že mohl z měšťanky přestoupit na gymnázium. Odmaturoval v roce
1952 a byl přijat na filozofickou fakultu v Praze na obor
angličtina-čeština, po roce studia vyměnil češtinu za
dánštinu. Přestože celková atmosféra první poloviny padesátých
let samozřejmě pronikala i do ovzduší pražské filozofické
fakulty – tehdy po sovětském vzoru přejmenované na fakultu
filologickou –, zastihl František Fröhlich na škole ještě
mnoho osobností české předválečné lingvistiky. O studijních
pobytech v zahraničí si tehdejší posluchači mohli nechat jen
zdát, i tak se však podle Františka Fröhlicha jazyky naučili
velmi slušně.
On sám v prvních letech po absolutoriu uplatnil především
angličtinu, v roce 1957 nastoupil do anglické sekce
zahraničního vysílání Československého rozhlasu a pracoval tu
až do roku 1969, kdy musel z politických důvodů odejít.
Nakrátko pak našel azyl jako pedagog v Institutu
překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v
Praze, než, jak říká, ho dostihly kádrové materiály z rozhlasu
a byl v roce 1972 propuštěn i odtud. Mezitím se však ještě
stihl zapojit jako překladatel a lektor-dramaturg do života
pražského Činoherního klubu a zúčastnit se tak konce „zlatých
šedesátých“ let v českém divadle.
Skutečnost, že se v roce 1972 ocitl bez vyhlídky na stálé
zaměstnání, paradoxně vyřešila jeho dlouholeté předchozí
dilema. Už od dob studií chtěl překládat – nejprve publikoval
na stránkách nově založené Světové literatury, několik
překladů mu však do roku 1972 vyšlo i knižně, kupříkladu
Vyhaslý případ Grahama Greena, Dva světy Jense Petera
Jacobsena nebo První ráno Hanse Christiana Brannera. Při
zaměstnání měl ovšem na překládání jen málo času. Teď tedy
mohl okusit, jak chutná život překladatele ve svobodném
povolání v režimu, který systematicky potlačoval svobodu slova
a velmi podezíravě se díval na neorganizované intelektuály,
zvláště když ke své práci využívali kontakty s kapitalistickou
cizinou.
Na pozadí uvedených obtíží ještě lépe vyvstane význam
překladatelského díla Františka Fröhlicha: českým čtenářům
zprostředkovával knihy tak netendenčních autorů, jako byli
kupříkladu Karen Blixenová, Henrik Pontoppidan, Hans Christian
Andersen, William Heinesen, Saul Bellow nebo básník Benny
Andersen. Četné a opakovaně uváděné jsou jeho překlady
divadelních her Henrika Ibsena, Augusta Strindberga, Harolda
Pintera, ze slavných i méně známých alžbětinců přeložil hry
Williama Shakespeara, Johna Webstera, Thomase Dekkera, ze
současných severských autorů objevil například Astrid
Saalbachovou, Nikoline Werdelinovou nebo Line Knutzonovou.
Renata Venclová, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Jarka Šnajberková |
