|
|
Jiří Černý, hudební publicista
Když se člověk ohlédne po vaší kritické činnosti,
nejzřetelnější je vaše nekompromisnost, pevnost názoru. Podle
mě to souvisí nejen s erudicí a profesionálním rozhledem, ale
i se silou charakteru...
V čem jsem snad byl opravdu nekompromisní, byla vnější
neovlivnitelnost. Kritik se dá uplácet nejen penězi, ale i
přízní. Pokud si s někým tykáte a chodíte s ním často na
večeři, těžko potom napsat, že udělal něco, co se vám nelíbí,
nebo se delší dobu nemůže hnout z místa či nedej bože jde
dolů.
Co je pro kritika nejdůležitější?
Už dávno jsem přesvědčený, že je to umění poslouchat a
vciťovat se, protože dřív než kritik začne posuzovat, jestli
se mu to dílo nebo koncert líbí či ne, musí se snažit
pochopit, proč to ten autor či interpret takhle udělal a co
měl za lubem. A jestli mu stálo za to, aby si s tím dal tolik
práce. Vezměte si české muzikály z pera Karla Svobody. Jsem
přesvědčen o tom, že Karel Svoboda vytvořil přesně to, co
zamýšlel. Jenomže je to hodně vzdálené tomu, co od hudby nebo
nového jevištního tvaru čekám já. Kdyby se klasifikovala
úspěšnost jeho záměru, musel bych ji hodnotit na sto procent,
ovšem kdyby se pak udělovaly hvězdičky, ocenil bych ho málokdy
nad dvě a půl. Druhá věc je umět vyjádřit, proč se vám dané
dílo líbí, nebo ne. Když jsem psal recenze na české muzikály,
na každý jsem šel třikrát. Po čase jsem však došel k tomu, že
když mě několik za sebou nebavilo, není velká naděje, že by
tomu s jinými bylo jinak. A protože mám rád sebe a svůj čas a
taky mám už určitý věk, chtěl bych zbytek života prožít pokud
možno s něčím krásným.
A na co chodíte rád?
Snažím se vidět a slyšet věci, o kterých se předem domnívám,
že posunují vývoj někam dál. Mohou být experimentální,
nepovedené, ale pravděpodobně to nebude žádná akademická
rutinní nuda.
Jak je to s hudební pamětí kritika?
Zase se vrátím ke Karlu Svobodovi. Písnička z muzikálu Noc na
Karlštejně, Lásko má já stůňu, je nádherná melodie. Ale kritik
by měl vědět, že je to původně rudolfínská tabulatura. To
autor jaksi zapomněl zmínit. O to ta písnička není horší,
v umění nehraje charakter moc velkou roli, tam hraje roli
výsledek, ale pokud to kritik spolkne i s navijákem a
nepodotkne, že ta melodie je z doby Rudolfa II.., je to vada.
Stává se tohle v hudbě často?
Tu a tam se to přihodí, a to i největším mistrům. Před
několika lety se to stalo Bobu Dylanovi na albu Modern Times.
Takřka celá písnička Beyond The Horizon nebyla původní, a
nikdo ho na to při natáčení neupozornil. Ne že by sedmdesát
let starou píseň Red Sails In The Sunset vědomě opsal, ale ta
melodie se mu prostě dostala do podvědomí.
A další přednosti dobrého kritika?
Umět dobře psát. Záleží už na titulku a první větě – aby to
vůbec někdo začal číst. Času je málo a lidi odpuzují dlouhé
texty. A když recenzi nezačnou číst, letí celá vaše práce
komínem. Z toho mám strach po celou svoji novinářskou kariéru.
Jsem vděčný svému učiteli Františku Gelovi, který říkal, že
článek by se měl podobat domu, v jehož jednotlivých patrech
žijí univerzitní profesor, živnostník a domovník, a všichni
tito obyvatelé by článku měli porozumět. Je to ideál, kterého
asi člověk nikdy nedosáhne, ale měl by se mu přibližovat.
Přestože vás má většina čtenářů spojeného s oblastí populární
hudby, máte silný vztah i k opeře.
Maminka mě už jako malého začala brát do Národního divadla.
Vyrůstal jsem sice na swingu a posléze rock’n’rollu, ale ještě
na škole jsem ocitl v redakci, kde jsem psal o sportu. Až
v Mladém světě jsem začal psát o taneční hudbě, a moji
spolužáci z fakulty jen udiveně vrtěli hlavou: Co se to s tím
Jirkou stalo? Nejdřív uteče ke sportu, pak k rock’n’rollu, kde
je ten kluk, který chodíval několikrát týdně do opery na
bidýlko? Naštěstí nic, co do sebe vstřebáte v útlém a
teenagerovském věku, se neztratí. To je doba, kdy jsme všichni
velice nasákaví.
Hodila se vám někdy ve vaší práci znalost opery a vůbec vážné
hudby?
To víte, že ano. Zejména v druhé polovině šedesátých let
s vývojem rockové hudby v éře hippies se žánry začínaly velice
mísit. A říct o kapelách, jako byly Pink Floyd, Genesis, Yes,
jestli je to rocková hudba či taneční, nakolik obsahuje prvky
jazzu nebo klasické hudby, je velmi složité. A není podstatné,
kolik tam čeho je. Podstatné je, aby člověk o jiných žánrech
něco věděl a mohl říct, zda co je inspirace, nebo co je
šikovně vykradené.
Jaký je váš názor na crossovery?
Pokud jde o kombinaci rockových kapel a filharmonií, neshodnu
se s většinou svých kolegů, protože jsem se symfonické hudby
něco naposlouchal. A když pak slyším nejslavnější kapely jako
Deep Purple nebo Metalliku se symfonickými orchestry, mám
pocit, že místo aby se vzájemně umocňovaly, spíše se
odmocňují. A proč já bych měl poslouchat tenhle mišmaš, když
si mohu poslechnout čistou filharmonii nebo nezkreslenou
muziku zmíněných skupin.
Jak je to se sebevědomím kritika? Asi by mělo být velké...
Přiznejme si, že asi kdejaký kritik je v nebezpečí se trochu
předvádět. Ne že by byl takový narcis, ale chce dát najevo, že
hudbě opravdu rozumí. Zdánlivě nejlepší způsob, jak to udělat,
je najít v ní chyby. Což lze i v nahrávkách nejslavnějších
českých komorních kvartet, jenže to je právě čertovo kopýtko.
Kritikova povinnost podle mého soudu není upozorňovat na
drobné chyby, ale nacházet praskliny, nedostatečnosti, které
ohrožují celou stavbu a celý dojem a to o většině těch malých
prkotin neplatí. Tohle se člověk nemůže do smrti naučit, to si
jenom musí pořád hlídat.
Tohle vás prý naučil Lubomír Dorůžka.
Dorůžku považuji za našeho největšího jazzového kritika všech
dob, který se mimochodem také velmi dobře vyzná ve vážné
hudbě, vedle bohaté angličitny umí i slušně rusky a zná ruskou
kulturu.Vzpomínám si, když jsem psával do Melodie, jejímž byl
šéfredaktorem, že se nikdy nevozil po chybách nás mladých.
Všiml si jich, opravil je, a tím to pro něj přestalo
existovat.
S mladší generací kritiků se neshodnete v tom, nakolik jsou
součástí hodnocení díla i mimoumělecké postoje...
Kritik musí umět abstrahovat od jakýchkoliv mimouměleckých
aspektů. Jakmile začne plést do svých hodnocení to, že ten
člověk je například alkoholik, je desetkrát ženatý, podepsal
Chartu nebo Antichartu, je na Cibulkově seznamu..., takový
kritik by okamžitě měl změnit své zaměstnání. Ten člověk si
plete věci. Kritika není kádrování celého člověka, ale jenom
jeho díla. To mi připadá jasné jak houska na krámě, a přesto
se s tím setkávám znovu a znovu. Jezdívám s pořady po klubech
v celé České republice a pokaždé na něco takového přijde řeč.
A já říkám, rozlučte se s představou, že když je někdo úžasný
pianista, dirigent, zpěvák, herec, že to zároveň taky musí být
čistý člověk jako Chelčický nebo Hus. Možná takoví lidé bydlí
o patro níž ve vašem baráku, jenom jste si toho nevšimli a
hledáte je někde, kde je nemůžete najít.
V této souvislosti bychom měli zmínit i váš postoj poté, co
byl Jaromír Nohavica označen za spolupracovníka StB. Vy jste
se ho zastal a to vedlo k rozkolu mezi vámi a některými vašimi
kolegy, například Janem Rejžkem...
S Janem Rejžkem už zase spolu mluvíme, ale to jen na okraj. O
Nohavicovi se nebavíme, protože oba přesně víme, co si ten
druhý myslí. Nevracíme se k tomu, protože je to zbytečné.
Připouštím, že kdyby se kdekterý kritik, nebo nedejbože
všichni, snažili o takový nadhled, o jaký se snažím já, možná
by to byla trochu nuda, nějaká ta štika v rybníce, jako je Jan
Rejžek, je potřeba. Kritik se může mýlit, pokud jde o
estetické hodnocení, ale pokud někomu přiřkne nějaké morální
vlastnosti, ať dobré nebo špatné, tam by si tím měl být téměř
jist.
Ale co prokázaná spolupráce s StB?
Teď je velká móda nahlížení do archivů. Já to právo nikomu
neupírám, ale v archivech se nanejvýš dočtete, co ten člověk
kdy komu řekl, ale vy nevíte, proč to řekl. V nejhorších
případech pro peníze, nebo se chtěl mstít. Ale pak jsou lidé,
kteří věděli, že kdyby estébáci použili všechno, co věděli
z jejich soukromí – a slavní zpěváci mívali pestré soukromí –,
tak jim to rozseká rodinu. To je podle mého názoru velký důvod
zamyslet se, co těm estébákům řeknu a co ne. Ale to už je
mimoumělecké hodnocení a já si myslím, že kritikovi do toho
nic není. Pro kritika je důležitý výsledek.
Je ovšem jistý rozdíl mezi písničkářem, který vyjadřuje své
myšlenky, svá stanoviska, a třeba dirigentem, který
interpretuje cizí dílo.
Ale já v tom rozdíl nevidím. Když mi nějaký dirigent
zprostředkuje Pastorální symfonii tak, že se procházím v duchu
po rozkvetlé louce, je mi jedno, jestli vylévá na zahrádku
lógr. Co mi je platné, když by byl „zelený“ až na půdu, když
by mu orchestr nehrál.
Pocítil jste někdy osobní zklamání z autorů, interpretů, kteří
ve zlomovém období obrátili a popřeli to, k čemu se hlásili
dříve?
Samozřejmě že ano. Člověk se nemůže stále chovat jen jako
stroj na estetiku, který zaznamenává jako seismograf, jestli
je dílo umělecky hodnotné nebo ne ve vztahu k čemukoliv
dalšímu. Typickým příkladem je pro mě skladatel Jindřich
Brabec. Napsal hodně dobrých písní, byl autorem vynikajících
aranžmá. A především byl autorem hudby k Modlitbě pro Martu
(text napsal Petr Rada, který po srpnu 1968 emigroval do
Austrálie). Pak napsal věci, které tomu režimu škaredě
sloužily. Po listopadu mě Jindřich Brabec zastavil na schodech
v rozhlase, kam jsem dvacet let nesměl, a říkal, že ví, že
proti němu něco mám. Já jsem však opáčil, že ho nekritizuji až
po 17. listopadu, ale že jsem ho kritizoval po celou dobu
normalizace, protože jeho Blues pro partu u dálnice nebo
cyklus kantát Píseň o zemi a lidech, to byly konjunkturální
nejapnosti.
Je vás pár, kdo jste sledovali vývoj české populární hudby od
začátku šedesátých let až do současnosti. Prošel jste Melodií,
po listopadu jste vedl časopis Rock & Pop. Nejste už jediný,
kdo soustavně po ta léta aktivně sleduje a hodnotí českou
populární scénu?
Vzhledem k tomu, že Lubomír Dorůžka zůstal u jazzu, pak jsem
už asi opravdu nejstarší.
K jakému posunu v hudební kritice došlo během vaší aktivní
profesionální dráhy?
Průměr hudební kritiky píšící o české populární hudbě je dnes
nejvýše, jak kdy byl. Píší lidé o generaci mladší, než je moje
– Ondřej Konrád, Petr Dorůžka, Vladimír Vlasák, je tu řada
ještě mladších talentů – Pavel Klusák, Ondřej Bezr, nebo i
ještě mladší – nejmladší Daniel Konrád z dynastie Konrádů.
Nerad bych jmenoval další, protože toho ještě tak moc
nenapsali, ale čtu je a soustavně sleduji. Při vší úctě
k publicistice šedesátých let si myslím, že co do stylistické
úrovně – zajímavosti a vynalézavosti – a hudebního rozhledu,
což je logické, protože dostat se dnes díky internetu
k jakékoliv informaci je velice jednoduché, stojí dnešní
hudební publicistika výš. Zatím nejsou tak silné osobnosti,
jako byl třeba Leo Jehne, který znal hudbu skrz naskrz od
symfonií, jazzu, rock’n’rollu až po folklor. Taky nevidím
nikoho Dorůžkova formátu, ale možná že doba chce jiné lidi.
Třeba typu Pavla Klusáka zaměřeného na alternativu nebo Petra
Dorůžky, který sleduje world music. Čekám na nové recenze,
baví mě to číst a dozvím se z nich spoustu nových věcí.
Kde získávala vaše generace povědomí o novinkách?
Nejvíc jsem čerpal z časopisů Rolling Stone, Melody Maker a
New Musical Express. A jen výběrově jsem četl některé své
kolegy.
Velmi populární byly v šedesátých letech vaše sloupky
v Aktualitách Melodie, v nichž jste velmi osobitě a s notnou
dávkou nadhledu a ironie hodnotil nové nahrávky české
populární hudby...
Znovu musím vyzdvihnout zásluhy Lubomíra Dorůžky. Mám ho velmi
rád a moc si ho vážím, přestože jsme každý z trochu jiného
těsta. I když mi to nikdy přímo neřekl, mám pocit, že se musel
při čtení mých někdy ostrých stylizací ošívat. Jeho to asi
bavilo, jinak by to nezařadil a nenechal mi absolutně volnou
ruku, ale zároveň si dovedl představit reakci dirigentů a
aranžérů slavných orchestrů či Zlatých slavíků. On to všechno
zveřejňoval, a když se pak objevili ještě sršatější stylisté,
jako byli Jan Křtitel Sýkora nebo Petr Sís, všem nám pomáhal.
S tím se člověk setká málokdy. Málo platné, starší lidé mívají
menší schopnost pochopit ty mladší. Zažil jsem to při střídání
hudebních generací – jak swingaři házeli klacky pod nohy
rockerům a bigbíťákům. To není záležitost charakteru, jim se
upřímně nelíbil nový zvuk.
To muselo být úžasné, když se otevřely hranice a člověk mohl
jet na jakýkoliv koncert, popřípadě legendy začaly jezdit k
nám. Pamatujete si ty silné zážitky?
Pamatuju, ale musím dodat, že to jsou zážitky ještě starší.
Velmi živě si pamatuji, s jakou radostí jsem v šedesátých
letech poslouchal v Parku kultury londýnské Manfred Mann. To
byla první světová kapela, která tady nekoncertovala v době,
kdy už byla za zenitem, ale ještě když měla v Anglii hity
číslo jedna. Do smrti budu vzpomínat na svou první cestu do
Londýna v roce 1974, kde jsem toho viděl hrozně moc, taky jsem
si to dopředu podle Melody Makeru naplánoval, ale hlavně jsem
byl v Charltonu na fotbalovém stadionu svědkem
dvanáctihodinového festivalu, který končil vystoupením skupiny
The Who na vrcholu její formy a slávy. V roce 1979 jsem pak
v londýnském Hammersmith Odeonu viděl začátky skupiny Dire
Straits. A tohle všechno ve mně zůstalo. Takže když sem pak
začali jezdit Rolling Stones, Bob Dylan, Pink Floyd, Michael
Jackson, Sting... byl to hmatatelný doklad toho, že tu je
svoboda a mohou to vidět všichni, ale mám-li být upřímný, asi
to nebyly větší zážitky než to první setkání s anglickými
kapelami. Na svobodu jít na cokoliv jsem si velmi rychle
zvykl, na co si ale asi nezvyknu nikdy, nesouvisí s hudbou,
ale s životy mé generace. Je to přejezd přes státní hranice.
Řídit si auto, nedívat se po celnících, nepřemýšlet, kterou
knížku mám vyhodit, aby mi ji nevzali, to považuji za něco
úžasného a nestydím se za svůj sentiment.
S koncerty osobností, které u nás mohly konečně vystoupit, je
spojená ještě jedna kvalita. Posluchač ta vystoupení Boba
Dylana, Paula McCartneyho, Leonarda Cohena a dalších může
vnímat společně s dalšími lidmi, kteří mají společnou
zkušenost života v této zemi, na svého oblíbence čekali léta a
teď se konečně dočkali. Je to vlastně určitý sdílený
zážitek...
Pro mě byl Cohenův koncert v Praze jeden z největších zážitků,
možná hned po berlínském koncertě Bruce Springsteena v roce
1988. Jistě i proto, že jsem už nevěřil, že ho někdy v životě
uvidím. O přestávce jsem pak potkával řadu lidí, kteří byli
nadšeni a vlastně se ani nechtěli na nic zeptat, jen chtěli
ten svůj zážitek ještě s někým sdílet. Bylo to něco úžasného a
považuji to za velké štěstí.
Dalším vaším oblíbencem je Peter Gabriel, kterého jste kdysi v
recenzi nazval rockovým Hamletem...
Gabriela znám a uznávám od jeho začátků ještě z dob, kdy hrál
se skupinou Genesis, a zdá se mi, že v jeho tvorbě není žádné
prázdné nebo průměrné místo. Navíc tak, jak se vyjadřuje ve
svých písničkách, působí i mimo hudební pódium. Neznám osobně
mnoho světových zpěváků, ale párkrát mi je osud přihrál, a
Peter Gabriel je jedním z nich. Seznámil jsem se s ním na
festivalu WOMAD v Anglii v roce 2000 a poznal jsem ho jako
velice skromného člověka. Je to trochu jiná osobnost než
Cohen, ale je také velice nenápadný, pokorný, vzdělaný a řekl
bych až rozdávačný. Kolik energie věnuje tomu, aby pomáhal
třeba africkým muzikantům, je úžasné. Zaplaťpámbu, že
s takovými lidmi se člověk počínaje listopadem 1989 může
stýkat a že to není zase taková náhoda. Trochu si připadám,
jako bych žil v nastaveném životě. Když jsem poslouchal
knižního grafika Václava Bláhu, který vykládal, jak po válce
chodil do Petrova nakladatelství František Halas, prohlédl si
nové rukopisy a řekl, tomuhle klukovi tu knížku vydáme, přišlo
mi to jako pohádka. My do jisté míry v těchto pohádkách
žijeme.
Alena Sojková
Foto Tomáš Tesař |
