|
|
 Před
pikolou, za pikolou…
Miloš Urban (1967) vydal v pražském Argu svojí čtrnáctou
prózu. Dal jí název Praga Piccola. A jeho nový text „jede“
přesně jako tenhle model, který někdy v polovině dvacátých let
navrhl jistý Bertold Neuman, patriot z pražské Libně, syn
inženýra z legendární automobilky Praga, prý skutečná postava.
Právě na základě Neumanových nepublikovaných zápisků totiž
nový Urbanův román vznikl. Na základě zápisků, které časově
pokrývají poslední roky Rakouska-Uherska, první a druhou
republiku – a první roky druhé světové války. Neuman se sice
dožil požehnaného věku, byl ročník 1900 a zemřel v roce 1992,
a své paměti psal i nadále, po odchodu do exilu – jenže k nim
už se Urban nedostal (anebo se Neumanovy paměti nedostaly
k němu). Tedy pokud můžeme věřit prologu a epilogu z jeho
pera. Ta ostražitost je na místě už proto, že ředitel
prvorepublikové Pragovky se jmenoval František Kec.
Pomalu…
Ale zpět k titulnímu automobilu, od jehož možností se odvíjejí
možnosti nového Urbanova textu. Jako bychom četli jiného,
dosud neznámého Miloše Urbana. Podobně překvapil David Lynch
svým Příběhem Alvina Straighta: přímým, chronologickým
vyprávěním, které je sice dějové, ale ve své dějovosti velmi
pozvolné, snad až lenivé – a podobně nevýrazný, nevzrušivý je
i autorský styl. Urban zřejmě „poslechl“ svého vypravěče na
slovo; je otázkou nebo rovnou hádankou, kde vlastně přidal za
sebe, kde se do textu, založeném na vzpomínání někoho jiného,
promítl sám.
Nablýskaná Praga Piccola projíždí vesměs idylické dějiny
hlavního města, potažmo republiky desátých až čtyřicátých let
minulého století jaksi typicky, ba typizovaně: nechybí tu
samozřejmě první světová válka, zánik monarchie, zrod nového
státu, jeho následný mohutný ekonomický vzmach a poté pád do
celosvětové krize – nechybějí tu motivy antisemitismu,
komunismu, nacismu, ale i únikového trampingu, mocného filmu a
reklamy, nechybějí tu osudové ženy a kratochvilní, zdánlivě
bezstarostní muži, dále pak různé vášně, žárlivosti, vynucené
sňatky i nevyhnutelné rozvody a jiné reálné i symbolické tance
a tanečky.
Velké dějiny tu píše „malý“ syn pana továrníka, zprvu nesmělý
učeň, poté zaměstnanec jaksi na zkoušku, možná i proti své
vůli, svému naturelu – a nakonec plnohodnotný reprezentant
nadnárodně důležitého podniku. Důležitého ovšem, jak se ukáže,
pro možná až příliš různých hráčů najednou.
…a jinak
 Miloš Urban tentokrát nevytěžil z nabídnuté látky svižnou a
napínavou, ba thrillerovou dějovou linku, jako spíš detailní,
podrobně rozvrženou mapu vývojových proměn jedné
prvorepublikové fabriky, vsazené do relativně širokého
kontextu. Žádné důmyslné mordy, vypjaté milostné, konspirační
či politicky kritické scény tu nenajdeme, žádné šikovné
užitkování brakových postupů a brakové motiviky pod slupkou
hravé postmoderny. Jeho novinka je poněkud zlověstná snad
v druhém, možná ve třetím plánu – v tom prvním je malebná,
konejšivá, pokojná. Asi jako stříbropěnná hladina Vltavy na
Svatojánských proudech. Dokud se v jistý den Bertold Neuman
nevrhne do vln, aby z nich vytáhl na poslední chvíli málem
utonulou...
Urbanův nový román je zvláštní tím, že je jiný, než by se
čekalo. Autor Pragy Piccoly si za tenhle tvůrčí obrat, málem
kopernikánský, zaslouží jistě uznání: vymkl se z vlastní
ověřené romanopisecké cesty – a vyzkoušel cestu jinou,
neověřenou. Podobné beletrizované dějepisectví očima nadšeného
písmáka, přepis vlastní paměti na plochu nadosobní historické
zkušenosti není sice v české literatuře ničím neznámým, ale
ani tak neztrácí v tomto případě na své síle. Zřejmě proto, že
svévolná postmoderna už dávno odpočívá kdesi ve stínu
kulturních dějin a na její místo se nevrací nikdo menší než
autentický, nebo aspoň autenticky stylizovaný příběh. Co
jiného?
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Foto Tomáš Tesař |
