|
|
 Čivava
Xenie a záhon floxů
Známý publicista a učitel na základní škole v Šestajovicích
Jan Nejedlý (1971) napsal knihu Nová pražská strašidla. A
nenapsal ji rozhodně ani učitelsky, ani publicisticky – svůj
moderní „strašidlář“, doprovozený kresbami Karla Jerieho a
publikovaný v pražském Argu, sestavil se zaujetím fanouška,
jazykovým a stylistickým citem protřelého beletristy a
znalostmi etnografa zaměřeného na novodobý městský folklor.
Výsledná stovka textů má velmi blízko k chytré parodii ve
stylu Karla Poláčka nebo Rady a Žáka. Jenže nabízí jasně i
něco víc.
Nejedlý se na poli parodie blýskl opakovaně jako básník a
textař (připomeňme jeho angažmá v kapele Tři kastróly). V roce
2005 pak vydal útlou knížku Bitva o Celebritánii, kde parádním
způsobem dekonstruoval různé poplety a jelimánky, kteří se
suverénně zabydleli v porevoluční české pop-kultuře a
takzvaném šoubyznysu. S „novými pražskými strašidly“ si ale
dal autor zřejmě víc práce: z jeho psaní je mnohdy cítit silný
zájem, jakási bytostná fascinace, snad i temnějších odstínů,
která směřuje daleko za hranice „obyčejné“ parodie.
Je na místě připomenout surrealistický kořen autorova psaní,
jeho náklonnost k té verzi „nadrealismu“, který vyrůstá
přirozeně z reality. Ne náhodou mají všechna strašidla,
posbíraná v ulicích hlavního města od padesátých let po
současnost, v základě příběh se zcela všedními, nevýraznými
kulisami (někdy ovšem opakovaně medializovanými, jako u Olgy
Hepnarové nebo Jiřího Straky). Jejich osobní neštěstí je pak
podáno navenek zábavně, v podtextu ale s jistou úzkostí: Co je
vlastně strašidlo jiného než součást kolektivní viny?
A Jan Nejedlý? Ten se jaksi nezáměrně stává z vybraného
parodisty také vybraným společenským kritikem. I když tu první
roli má pořád radši. Psaní Nových pražských strašidel si
evidentně užil: nejen v profilech konkrétních aktérů (a
zejména v popisech jejich tragických konců, připomínajících
málem zprávu z patologie), ale i v jemných detailech,
zatížených ovšem silnou výpovědní hodnotou: „Čivava Xenie se
třese pod převrženým servírovacím stolkem a tichounce kaká do
záhonu floxů.“
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
