|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Z Rakouska do Thajska (a všelijak jinudy)
ve světovém featuru
Každoroční Prix Europa v Berlíně je setkání, přehlídka a
soutěž rozhlasových a televizních tvůrců v oblasti „fiction
and documentary“, tedy hraných televizních a rozhlasových her
a dokumentů. Během pěti dnů tam uslyšíte a uvidíte to
nejlepší, co evropské stanice nabídly svým divákům a
posluchačům. Z velmi širokého rozptylu témat rozhlasové sekce
vybírám pro dnešek dva pořady – jeden vítězný a jeden spíše
diskutabilní, ale velmi statečně natočený dokument.
Zdálo by se, že není úplně fér, když vedle dokumentů malých
nezávislých produkcí posloucháme rakouský feature, na jehož
tvorbu měla autorka tři měsíce času, z toho týden strávila
v Thajsku, vycestovala dvakrát do Švýcarska a tři týdny ho
stříhala a zvukově ladila. Ale tak už to je, lamentovat nad
tím nemá smysl. Mladá, pohledná, empatická Franziska Dorau se
v pořadu Life‘s Holiday – über die Pflege europäischer
Demenzkranker in Thailand (z produkce rakouské ORF) zaměřila
na stále aktuálnější téma stárnoucí a nemocné evropské
populace. Vypráví několik příběhů lidí, kteří své příbuzné,
jež onemocněli Alzheimerem nebo demencí, odvezli do Thajska a
ponechali je tam v péči místního penzionu. Na první pohled
divné, neetické, nemorální, nepředstavitelné. Nejprve je tedy
nutné vyslechnout nejbližší příbuzné těchto pacientů, abyste
přistoupili na myšlenku, že je často opravdu nad lidské síly
jedince postarat se o pacienta, který vás nepoznává, poškozuje
sebe, věci i lidi kolem sebe, ztrácí se na celé dny a je zcela
nevyzpytatelný. Pak musíte přijmout sdělení, že většina –
v tomto případě švýcarských penzionů řeší situaci nemocných
tak, že je zamkne na pokoji a nechá je tam dlouhé hodiny bez
kontaktu a bez pomoci. A nakonec, pokud si stále nejste jisti,
vás uzemní příběh zakladatele thajského domu pro staré nemocné
lidi, Švýcara Martina, jehož maminka onemocněla velmi náhle,
tatínek se kvůli její nemoci oběsil a jí se jeho smrt
v nejmenším nedotkla, neboť svého mrtvého chotě nepoznala.
Martin převzal odpovědnost a přestěhoval se s rodinou a matkou
do Thajska. Řekl jí, že jedou na prázdniny. Daleko od domova,
k němuž ji nepoutalo už vůbec nic. Do místa, o němž věděl, že
tam najde lidi, které může zaplatit, kteří mají čas a
trpělivost se o nemocnou starat. Když matka zemřela, nabídl
stejnou pomoc svým evropským krajanům, kteří své nemocné nyní
svěřují do péče laskavých thajských pečovatelek v domácky
vedeném penzionu.
Reportážní záběry nabízí obraz jemnosti a klidu, jsou křehké,
přesto přesvědčivé. Silné emotivní výpovědi vyvažuje autorka
přesnými fakty, nevyhýbá se ani údajům o platech thajských
pečovatelek, alarmující jsou statistické údaje – když se spojí
aktuální počty nemocných Alzheimerem a demencí z Německa,
Rakouska a Švýcarska, je jich v současné době stejný počet,
jako obyvatel Vídně. O vítězství tohoto dokumentu v silné
mezinárodní konkurenci však rozhodly především rozhlasové
kvality.
Jiná Rakušanka Helene Fuchs natočila naopak zcela puristicky
čistou, zvukově minimalistickou výpověď kurdské ženy a uvedla
ji pod názvem Ein Platz in der Welt. Bez otázek, bez zvuků,
bez ruchů, bez hudby, bez jiných respondentů, bez situací, bez
atmosféry, jen monologickou výpovědí zachycuje Nuran Beriwan
události ode dne, kdy byla začátkem devadesátých let jako
mladičká studentka zatčena za účast na protitureckých
demonstracích. Krutě mučena, deset let vězněna, půl roku
léčena, pak na útěku. Až na několikátý pokus a po mnohých
urgencích v Rakousku a ve Švédsku získala Nuran nakonec
politický azyl – a to je finální okamžik celého pořadu,
neuvěřitelně silná emoce ve sdělení něčeho, co my, Evropanky,
považujeme za elementární lidské právo – že jsme si jako
lidské bytosti rovny s muži a že jsou dodržována základní
lidská práva.
Bylo velmi zajímavé sledovat diskusi o tomto pořadu, to, jak
se mnozí kolegové obrnili vůči emocím. Jak nás vlastně
deptalo, že jsme byli ponecháni sami jen s hlasem týrané ženy.
Chápala jsem tuto zpověď jako zprávu o osudu ženy žijící
nedaleko od nás. Zprávu o nedávných poměrech v zemi, která je
také členkou Evropské unie. Pro mě nejsilnější dokument
letošní Prix Europe, paradoxně rozhlasově nejjednodušší, jak
jen možno. |
