Číslo 47 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hudebním publicistou.
Jiřím Černým.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Andrea Hanáčková, publicistka

Z Rakouska do Thajska (a všelijak jinudy)
ve světovém featuru

Každoroční Prix Europa v Berlíně je setkání, přehlídka a soutěž rozhlasových a televizních tvůrců v oblasti „fiction and documentary“, tedy hraných televizních a rozhlasových her a dokumentů. Během pěti dnů tam uslyšíte a uvidíte to nejlepší, co evropské stanice nabídly svým divákům a posluchačům. Z velmi širokého rozptylu témat rozhlasové sekce vybírám pro dnešek dva pořady – jeden vítězný a jeden spíše diskutabilní, ale velmi statečně natočený dokument.

Zdálo by se, že není úplně fér, když vedle dokumentů malých nezávislých produkcí posloucháme rakouský feature, na jehož tvorbu měla autorka tři měsíce času, z toho týden strávila v Thajsku, vycestovala dvakrát do Švýcarska a tři týdny ho stříhala a zvukově ladila. Ale tak už to je, lamentovat nad tím nemá smysl. Mladá, pohledná, empatická Franziska Dorau se v pořadu Life‘s Holiday – über die Pflege europäischer Demenzkranker in Thailand (z produkce rakouské ORF) zaměřila na stále aktuálnější téma stárnoucí a nemocné evropské populace. Vypráví několik příběhů lidí, kteří své příbuzné, jež onemocněli Alzheimerem nebo demencí, odvezli do Thajska a ponechali je tam v péči místního penzionu. Na první pohled divné, neetické, nemorální, nepředstavitelné. Nejprve je tedy nutné vyslechnout nejbližší příbuzné těchto pacientů, abyste přistoupili na myšlenku, že je často opravdu nad lidské síly jedince postarat se o pacienta, který vás nepoznává, poškozuje sebe, věci i lidi kolem sebe, ztrácí se na celé dny a je zcela nevyzpytatelný. Pak musíte přijmout sdělení, že většina – v tomto případě švýcarských penzionů řeší situaci nemocných tak, že je zamkne na pokoji a nechá je tam dlouhé hodiny bez kontaktu a bez pomoci. A nakonec, pokud si stále nejste jisti, vás uzemní příběh zakladatele thajského domu pro staré nemocné lidi, Švýcara Martina, jehož maminka onemocněla velmi náhle, tatínek se kvůli její nemoci oběsil a jí se jeho smrt v nejmenším nedotkla, neboť svého mrtvého chotě nepoznala. Martin převzal odpovědnost a přestěhoval se s rodinou a matkou do Thajska. Řekl jí, že jedou na prázdniny. Daleko od domova, k němuž ji nepoutalo už vůbec nic. Do místa, o němž věděl, že tam najde lidi, které může zaplatit, kteří mají čas a trpělivost se o nemocnou starat. Když matka zemřela, nabídl stejnou pomoc svým evropským krajanům, kteří své nemocné nyní svěřují do péče laskavých thajských pečovatelek v domácky vedeném penzionu.
Reportážní záběry nabízí obraz jemnosti a klidu, jsou křehké, přesto přesvědčivé. Silné emotivní výpovědi vyvažuje autorka přesnými fakty, nevyhýbá se ani údajům o platech thajských pečovatelek, alarmující jsou statistické údaje – když se spojí aktuální počty nemocných Alzheimerem a demencí z Německa, Rakouska a Švýcarska, je jich v současné době stejný počet, jako obyvatel Vídně. O vítězství tohoto dokumentu v silné mezinárodní konkurenci však rozhodly především rozhlasové kvality.
Jiná Rakušanka Helene Fuchs natočila naopak zcela puristicky čistou, zvukově minimalistickou výpověď kurdské ženy a uvedla ji pod názvem Ein Platz in der Welt. Bez otázek, bez zvuků, bez ruchů, bez hudby, bez jiných respondentů, bez situací, bez atmosféry, jen monologickou výpovědí zachycuje Nuran Beriwan události ode dne, kdy byla začátkem devadesátých let jako mladičká studentka zatčena za účast na protitureckých demonstracích. Krutě mučena, deset let vězněna, půl roku léčena, pak na útěku. Až na několikátý pokus a po mnohých urgencích v Rakousku a ve Švédsku získala Nuran nakonec politický azyl – a to je finální okamžik celého pořadu, neuvěřitelně silná emoce ve sdělení něčeho, co my, Evropanky, považujeme za elementární lidské právo – že jsme si jako lidské bytosti rovny s muži a že jsou dodržována základní lidská práva.
Bylo velmi zajímavé sledovat diskusi o tomto pořadu, to, jak se mnozí kolegové obrnili vůči emocím. Jak nás vlastně deptalo, že jsme byli ponecháni sami jen s hlasem týrané ženy. Chápala jsem tuto zpověď jako zprávu o osudu ženy žijící nedaleko od nás. Zprávu o nedávných poměrech v zemi, která je také členkou Evropské unie. Pro mě nejsilnější dokument letošní Prix Europe, paradoxně rozhlasově nejjednodušší, jak jen možno.



  Vzpomíná překladatel
  Nalaďte si
 
  Kdo neskáče, není Sparťan!

  Navštivte  
 
  Před pikolou, za pikolou...
  Téma