|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo 1 – Radiožurnál
Podzimní oslava máty peprné
Takže jsme znovu vstoupili do ohavného času plískanic. Mokro,
vlezlo, pochmurno. Jak dojatě teď vzpomínáme na letní parna!
Jak to bylo krásné, když bylo třiatřicet ve stínu a
z modroučké oblohy nás opékalo slunce! Nynčko to chce zalézt
do sucha a tepla a něco pěkného si přečíst. Nevím jak vy, ale
já si otevřu buď nějakou historickou detektivku, nebo
šestidílné Dějiny mystiky (je mi stydno, tři díly zůstávají
zataveny do igelitového obalu). Anebo se možná vrátím
k Zrcadlu vzdálených časů, tlustému, čtivému a zasvěcenému
průvodci po čtrnáctém století.
A co lahodného k tomu? Já si dám mátu. Svoji mátu. Ta mi
spolehlivě připomene léto. Chvíle, kdy jsem se u svého
víkendového domku mohl nazout pouze do lehkých sandálů a zajít
si pro čerstvé, voňavé, leckdy ještě orosené lístky přímo na
záhon. Dotčenou mátu jsem kdysi zachránil a ona mi to štědře
splácí. Dcera se ji chystala vyhodit. Zakoupila ji v kterémsi
hypermarketu či supermarketu a v panelákovém bytě rostlinka
ztratila sílu. Zchřadla natolik, že se zdálo, že ji nikdo a
nic nemůže zachránit. Přišlo mi jí líto, navíc na zahradě jsem
mátu neměl – kdeže jsou časy mé bývalé bylinkové skalky -, a
tak jsem shrbeného, povadlého ubožáčka vyvezl z Prahy.
Podmínky nebyly valné, bylo podzimně nevlídno a půda už byla
přituhlá. Neměl jsem na zahradě ani vhodné místo, kam bych
mátičku narychlo vysadil. A tak jsem jí vyrobil malý důlek
mezi jahodami, a tam ji založil i s plastovým kontejnerem.
Holomrazy, které později udeřily, vysunuly rostlinku
s kořenovým balem z kontejneru; to už jsem se s mátou loučil.
Ale na jaře, když jsem ji chtěl hodit do kompostéru, jsem si
všiml oddenků. Na rozdíl od uschlé nadzemní části vypadaly
zdravě a vitálně. Vložil jsem tedy mátu už bez plastového
obalu do důlku mezi jahody, přidal kompost – a do dvou let, a
že to byly roky s urputnými zimami, mi dvakrát odepisovaná
máta vytvořila bujnou plantáž. Rozběhla se na metr daleko do
trávníku a nebýt toho, že jsem začal rozdávat odkopky, asi by
se v brzké budoucnosti utkala s neméně odnožujícími bambusy
v lítém boji o nadvládu nad zahradou.
Mým odolným mátám se u známých prozatím daří, dokonce i
v panelákových bytech. Ale co až rostlinky vyčerpají omezený
rozsah živin, který jim květináček poskytuje? Hnojit je
chemicky, to by byl hřích. Napadlo mne, že vyčerpané rostlinky
nechám odpočinout na záhonu a známým místo nich poskytnu nové,
silné odkopky. Leč je tu také další možnost, a to už není moje
invence. Jedna z odběratelek mát prohlásila, že nové odkopky
ráda odebere, ale starou vyčerpanou rostlinu mi nevrátí. Chce
ji zasadit do půdy před svůj panelový dům, na okraj trávníku,
ke keři, někam, kde nebude překážet a bude se moci pokusit o
přežití, kde snese případné občasné posekání – a kam se na ni
bude moci chodit. Považuji to za výborný nápad. Četl jsem, že
malých zahrádek na sídlištích přibývá, že někde si kvůli nim
dokonce mezi paneláky založili i komposty. Někdo namítne: co
s takovou zahrádkou stane, když o ni lidé, kteří ji založili,
ztratí zájem, když se odstěhují nebo když zemřou? Není
jednodušší nechat na sídlišti trávník, který je možné udržovat
snáze a bez účasti obyvatel sídliště? Jednodušší to je určitě,
ale je to škoda. Když vám záhonek zplaní – a nemluvím o
velkých plochách, skutečně jen o malém místečku třeba na jednu
tři bylinky někde tam, kde záhonek nepřekáží –, příroda si
s tím snadno poradí.
Mimochodem: kdysi jsem experimentoval s mátou vodní, rolní i
kadeřavou, nově jsem se chystal na mátu jahodovou a
ananasovou, ale už asi zůstanu u té osvědčené houževnaté
bojovnice, která vítězí nad úpornými mrazy a tak skvěle
chutná. Ctěné hypermarkety a supermarkety, zpravidla vás
obcházím velikánským obloukem – ale tohle zboží se vám vážně
povedlo! |
