|
|
 Co se
skrývá v Rembrandtově Noční hlídce?
Spletité a rozporuplné životní osudy holandského malíře
Rembrandta van Rijn (1603–1669) už přitáhly početné šiky
umělců včetně televizních a filmových. Například z našich
herců mu svou tvář propůjčil Jan Pivec. Většinou bývaly
přibližovány rozsáhlejší výseky z malířova života, avšak
některé snímky se soustředily na konkrétně vymezenou událost.
Mezi takové zlomové předěly patřila práce nad rozměrným
plátnem později nazvaným (ne zcela přesně) Noční hlídka.
Zadavatelé totiž nebyli spokojeni s výsledkem, podle nich málo
reprezentativním, ba pomlouvačným.
Greenawayova Rembrandtova Noční hlídka (8. 12., 23.30, ČT2),
pokoušející se objasnit zákulisní machinace, se ovšem
vyznačuje mimořádně stylizovaným tvarem, počínaje divadelně
pojednanou scénografií a konče osvětovými přesahy vedoucími za
rámec vyprávění, když protagonista začne přímo do kamery
jakoby „dokumentárně“ přemýšlet o svých záměrech i vztazích.
Spatříme, jak se Rembrandt potýká s náročnou zakázkou i
výhradami k jejímu ztvárnění. Spatříme, jak se v jeho loži
vystřídají, byť ahistoricky vtěsnány do kraťoučkého časového
rozmezí určeného vznikem obrazu, tři ženy – z nichž jen jediná
byla právoplatnou manželkou. Prožije vášnivé noci, divák však
musí hodně dlouho čekat a ledasco přetrpět, než se dočká
sexuálně vypjatých scén.
Více než dvouhodinové dílo plyne s důstojnou zdlouhavostí,
režisér se rád kochá statickými záběry či pozvolnými, pečlivě
vykrouženými jízdami, nechává znít teatrálně vznosné rozmluvy.
Peter Greenaway (za podpory kameramana Reiniera van
Brummelena) se snaží vizuálně zprostředkovat Rembrandtův
malířský styl, avšak šerosvit pasivně nekopíruje, přetváří jej
do nových dimenzí, jakoby domýšlí. I zátiší, kdy se před
rozmlouvajícími postavami povalují pečlivě aranžované shluky
předmětů, prozrazují svébytnou postmoderní variaci. Stejně tak
rozměrnější figurální kompozice provází potemnělé pozadí, jímž
přesto probleskují základní obrysy místností, postav či
rekvizit. Násvit scény už prozrazuje zjevnou divadelní manýru
včetně bodového osvětlení.
Rembrandtova Noční hlídka nepřibližuje jen vznik jednoho
obrazu, Greenaway ji opatřil detektivní zápletkou.
Portrétovaní členové střeleckého cechu, puzeni mocenskými
ambicemi, se jednoho ze svého středu násilně zbaví – a malíř,
pasující se na žalobce i soudce, pak jejich zločin zašifruje
do svého díla. Skupinový portrét se několikrát stává předmětem
různorodých výkladů, které lze shrnout do postřehu, že obraz
promlouvá a své taje prozrazuje tak dlouho, dokud je znám
kontext jeho výpovědi. Dívejte se.
Jan Jaroš, filmový publicista |
