|
|
 Vlastenci
a tasemnice
V dopoledním vedru jsem na jinak zcela opuštěném hřbitově v
pouštním městečku San Pedro de Atacama potkal tři mladíky.
„Odkud jsi?“ zeptali se.
„República Checa de Europa,“ odvětil jsem připraveně a chvíli
je nechal bloudit po pomyslných mapách kdesi v hlubinách
jejich hlav, než jsem dodal:
„Petr Čech!“
Rozzářili se. Jméno slavného fotbalisty neselhalo. Šíří slávu
naší vlasti i tady, na nejsušší poušti světa.
„Ibrahimovič?“ zkusil se opatrně vmísit do hovoru ten třetí
vzadu.
„Ale ne, to je Švédsko!“ opravili jsme ho my ostatní téměř
sborově. Potřásli jsme si rukama, mladíci nasedli do silně
zaprášeného auta a v prachu také zmizeli.
Ano, zase jsem mohl strávit pár dní s turisty v „nejdelší zemi
světa“, která má jen dvě světové strany, sever a jih, a v níž
nevládne hospodářská krize – a poslouchat přitom, jak
komentují a porovnávají tento patrně nejvyspělejší kout Jižní
Ameriky s tím, co pozorujeme u nás. V Chile mají například o
sto let déle republiku než my a také mají poměrně déle
problémy s demokracií. A tak když jeden z turistů u večeře
pravil, že volební právo by u nás měl mít jen ten, kdo platí
daně, vytanul mi v paměti otec chilské ústavy z roku 1833
Diego Portales. Už tehdy hlásal heslo „Nejprve výchova, potom
skutečná demokracie“ a prosazoval osvícený autoritářský režim.
„Pak by se nemohlo stát, že by stát řídili ti, kteří si z něj
dělají dojnou krávu,“ přidal se jiný pán z druhé strany stolu.
Abych všechno trochu zlehčil, řekl jsem:
„Omezování demokracie je jistě, pánové, podnětná myšlenka, ale
naštěstí ji těžko prosadíte do praxe.“
I nedůvěra v demokracii je v Chile stará jako demokracie sama.
Třeba v roce 1924 se rozhádaní a zkorumpovaní poslanci
dokonale postarali o to, že si jich už nikdo nevážil. Za čtyři
roky se v Chile vystřídalo šestnáct vlád a nakonec do budovy
parlamentu vtrhli nespokojení vojáci, kteří vyděšené
kongresmany přinutili okamžitě pracovat. Za jediný den přijali
zákon o osmihodinové pracovní době, o povinném pojištění všech
pracujících, o omezení práce žen a dětí, o pracovních úrazech
a další, což Chile postrčilo mezi nejmodernější země světa.
Mělo to jedinou chybičku – armádě se pak z parlamentu vůbec
nechtělo a prezident Alessandri se zmýlil, když se domníval,
že se vojáci zase stáhnou zpátky do kasáren. Výsledkem bylo
oslabení důvěry v ústavu a demokracii a moci se ujala
důstojnická junta... Demokracie je křehká věc.
„Měli bychom se na tyhle věci dívat z té lepší stránky,“
pravil pán, který se u našeho stolu zatím moc neprojevoval.
„Znáte ten vtip o tom, jak jde tasemnice s dětmi na výlet?
Děti poprvé spatří jasnou oblohu a ptají se: Maminko, co je to
ta krásná zářivá zlatá koule nad námi? To je přece sluníčko,
děti, říká tasemnice. A co to stojí támhle před námi s těmi
zelenými listy? No to je stromeček, a to, po čem šlapeme, je
travička, miláčkové! No ale když je to tu tak nádherné, mami,
proč teda musíme žít tam... víš kde? Musíme tam, děti, žít.
Tam je přece naše vlast!”
Zasmáli jsme se, ale já se ho trochu podezíravě zeptal: „Co je
podle vás na tom vtipu pozitivního?“
„No přece ta naše věrnost a láska k vlasti! Co jiného?“ pravil
bezelstně.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
