|
|
 Jen
divadlo zůstává stejné
Až doposud si jméno scenáristy Václava Holance (1970) s
literaturou spojoval málokdo. Avšak jeho románová prvotina
Herci (2012) zaujala natolik, že vyhrála jednu z nejznámějších
literárních cen, cenu Knižního klubu. Možná po zkušenostech s
falešnou vietnamskou autorkou Lan Pham Thi, která tuto cenu
také obdržela, jsem ke knize přistupoval s určitou
rezervovaností. Ale s prvními stránkami jsem ji odložil
stranou, abych nakonec musel konstatovat, že mne Holancova
próza jednoduše strhla. A také jsem si uvědomil, že ani její
předobraz ve formě filmového scénáře rozhodně nebyl oceněn
náhodou.
Próza je rozdělena do tří částí. Ve všech třech se ocitáme v
roce 1956, kdy se ve větším pražském divadle chystá inscenace
Goetheova Fausta. Tato výchozí situace je vždy stejná, mění se
však dějinné pozadí, na kterém se příběh odehrává. Stejní
zůstávají i protagonisté příběhu, ne však jejich role, ať už
divadelní, nebo společenské. Jednotlivé části pak doplňují
vysvětlující vstupy vševědoucího vypravěče, které uvádějí
čtenáře do daného historického kontextu. Poprvé se tedy Faust
inscenuje v nám známé historii, podruhé však v situaci, kdy
druhou světovou válku vyhrálo Německo. A potřetí, když v
poválečných letech zvítězily demokratické síly v čele s
prezidentem Janem Masarykem.
Vypravěčský experiment není samoúčelný. Byť všechny tři části
dávají smysl i samostatně, teprve po dočtení všech tří se
spojí v celek s obecnějším přesahem a relativizujícím
poselstvím. Postavy získávají nové rozměry, nic není
černobílé. Některé detaily přímo vybízejí k tomu, aby si
čtenář dosazoval známé postavy pražského divadelního života
(Voskovec, Lébl), ale přestože tuto skutečnost je nutno brát s
rezervou, jedná se o další obohacující a osvěžující rovinu
kompozičně zdařile propracovaného díla.
České literatuře můžeme přát jen více podobných knih a
netrpělivě se těšit na Holancovu další.
Pavel Kotrla, literární publicista |
