|
|
 Workshop
1968
Dcera přišla z jakéhosi workshopu, který v Praze zorganizovali
mladí ruští divadelníci. Prý se zamýšlejí nad rokem 1968 a
sovětskou invazí do Československa a ona si má zítra přinést
nějaký předmět, který ten rok připomíná.
„Máš něco takového?“ ptá se mě.
Člověk schovává spoustu věcí. Někde tu určitě musím mít třeba
noviny ze srpna 1969. Po krvavém potlačení demonstrací proti
okupaci tehdy vyšlo mimořádné číslo Rudého práva s
celostránkovým titulkem NEPROŠLI.
Pod fotografií mladých demonstrantů, kteří ukazovali dva
vztyčené prsty jako symbol neporaženosti – véčko, viktorku,
byl text: „Mladí agenti imperialismu ukazují, že za dvě minuty
začne útok.“ Ty nezapomenutelné noviny by se teď hodily,
podobná ukázka absurdity bývalého režimu se hned tak nenajde.
Kde je ale mám? Nejspíš se ztratily při stěhování.
Stejně by to spíš chtělo něco osobnějšího. Možná by se hodil
výtisk Kunderova románu Žert, který spisovatel věnoval mé
matce jako vzpomínku na bouřlivé srpnové dny 1968. Tehdy se
nevědělo, co bude, a Milan Kundera jako jeden z „mužů
pražského jara“ raději nespal doma, ale přijal nabízené
útočiště v našem bytě. Jdu ten Žerthledat do knihovny.
Nacházím všechno možné, jen ta relikvie se někam ztratila...
Ze staré krabice na mě vykouknou samizdaty, opisy fejetonů,
úvah či prohlášení, které mi nosíval přítel Antonín. Ale to už
nebyl šedesátý osmý, nýbrž druhá polovina sedmdesátých let.
Ani placka s nápisem HÁVEL NA HRAD, kterou tehdy v Maďarsku
narychlo vylisovali i s čárkou nad „a“ v dramatikově jméně, se
nedá použít, ta už patří do jiné éry...
To je zvláštní, copak už nemám ani žádné plakáty nebo
fotografie? Dokonce celá léta uchovávané vzácné ročníky
Světové literatury jsou možná někde ve skříni na chalupě, ale
jistě to nevím, už jsem ji dlouho neotvíral. A přitom jsme z
toho, co v tom časopise tehdy vyšlo, léta žili a půjčovali si
to jako největší vzácnost.
A co třeba něco z knížek? Doznání od Artura Londona? Tyhle
vzpomínky na proces se Slánským, které v době pražského jara
tak tak stačily vyjít, jsme měli po léta v knihovně jako důkaz
zrůdnosti komunistického systému a sadismu sovětských poradců,
jenže teď tu knihu nemůžu najít. Ostatně naposledy jsem ji
viděl někde v Levných knihách, měli jich tam celou hromadu...
Ze zoufalství nakonec začnu hledat své vlastní básně. Bylo mi
tehdy šestnáct, pamatuji se, že jsem je sice později vyhodil,
protože byly opravdu děsné, ale po letech se ke mně vrátily
jako bumerang přes spolužačku Jindřišku, které jsem je tenkrát
zamilovaně posílal. Ty kopie by tu někde mohly být. Hledám,
otevírám krabice se vším možným, ale z roku 1968 se v naší
domácnosti asi nedochovalo vůbec nic...
Dcera konstatuje, že si tedy s sebou na workshop nevezme nic,
že to má taky svůj význam, a jde si něco číst. A tak zůstávám
nakonec sám se svými vzpomínkami, které se stávají stále
nejasnějšími a za chvilku se nejspíš úplně vytratí z paměti.
Před usnutím mi před očima defilují historické postavy –
Dubček, Smrkovský, Svoboda, Černík..., a vynořuje se i jejich
starý slogan: JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI. Ach jo. Dobrou noc...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
