|
|
Černé slunce lásky a bláznivosti
V češtině vyšel Kámen bláznivosti letos osmdesátiletého
Fernanda Arrabala. Je to záslužný počin – už proto, že ve
zdejším kontextu byl tenhle francouzský Španěl představen
knižně doposavad dvakrát: prózou Pohřeb sardinky (1994) a hrou
Hřbitov aut (1968). Přitom jde o důležitou postavu poválečného
světového divadla, zejména jeho absurdní větve, jak ukázala
naživo třeba jeho předloňská návštěva v Praze. Kámen
bláznivosti pak dobře předvádí, odkud Arrabalova poetika
vyrostla – jde o dílo staré půlstoletí, o knihu drobných próz
realizovaných v duchu autorských návratů k dada a k
surrealismu. Ostatně o první časopisecký otisk se zasloužil
sám André Breton.
 Kniha
je zajímavá samozřejmě spíš legendami kolem než samotnými
texty. Arrabal byl zkraje šedesátých let v Paříži spolu s
kreslířem a malířem Rolandem Toporem plus filmařem a
komiksovým scenáristou Alejandrem Jodorowským členem jistého
anarchistického hnutí. Říkali si Panique, obraceli se k
avantgardě desátých a dvacátých let, vzývali improvizaci,
náhodu, otvírali svým dílem dokořán bránu tomu „primitivnímu“
v člověku. „Panika se vydá cestou představivosti,“ píše
Arrabal v Kameni bláznivosti.
Jeho verze surrealismu je zvláštní: ani literární, ani
výtvarná, spíš divadelní, ovšem víc dramatická než teatrální.
A nikoli francouzská nebo španělská, ale bližší belgickému
znění, známému třeba od Reného Magritta nebo Marcela Mariena.
Arrabalovy texty mají základ ve snění, v odvrácené straně
všedního dne. Odtud autor čerpá své náměty, které dál v
podstatě klasicky prozaizuje; výsledná čísla mají náboj buď
vnějškově komický, nebo zneklidňující, hlubinně úzkostný.
Motivy se vracejí v obměnách, navazují na sebe, rozvíjejí
jistý příběh. Jde vlastně o cyklus. V jeho středu dřímá
titulní kámen: černé slunce inspirace, zdroj autentické
poezie, která v sobě integruje vedle lásky přirozeně i
bláznivost.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
