|
|
Pán a sluha putují světem
Po třinácti letech dočkala se moravská metropole nové
inscenace třetí a poslední hry svého rodáka a jejího v Paříži
žijícího čestného občana Milana Kundery Jakub a jeho pán
(1971). Tuto „poctu Denisi Diderotovi“ (tedy volnou osobitou
variaci na dialogizovaný román Jakub fatalista osvícenského
myslitele a beletristy), od prvního domácího uvedení v roce
1975 v Ústí nad Labem provázenou řadou kuriózních okolností,
nastudovalo v přátelském kontaktu s autorem Městské divadlo
Brno.
Jakožto Kunderův obdivovatel přistoupil režisér Stanislav Moša
k předloze s detailní poučeností (dokládá ji též důkladná
programová knížka dramaturga Jiřího Záviše s Kunderovými
kresbami) a dnes neběžnou pokorou a úctou k promyšleně
napsanému slovu. Autorovy striktní pokyny respektují rovněž
strohá patrová dřevěná scéna Emila Konečného a neokázale
historizující kostýmy Andrey Kučerové. Polyfonně komponovaný
text s důmyslným prostupováním několika tematických linií a
časoprostorových rovin je předkládán se všemi rafinovanostmi
ironizujících aforistických replik, komentářů či zcizujících
momentů, avšak divácky čitelně a přehledně. Dvouhodinovým,
svou dynamikou nenudícím nonstop večerem leitmotivicky
prochází nejen oslava chápajícího přátelství tolerantního
aristokrata a moudrého plebejce, nýbrž i dialektika lidské
svobody a osudové determinace, stejně jako hold fantazii a
hravému humoru. Vynikajícími protagonisty tohoto základního
přístupu, jednotlivé paradoxní situace vynalézavě
rozkrývajícími a Vančurou lehce křtěný verbální základ hry
intonačně, gesticky a mimicky šperkujícími, jsou v titulních
rolích urostlého Pána a podsaditého Jakuba Viktor Skála a Jan
Mazák (tutéž postavu ztělesnil již roku 1989 v Ostravě).
Dvojici sehraných jemných klaunů pak nejlépe sekunduje
Hostinská Lucie Zedníčkové. A protože „Vpřed – to je kamkoli“,
stačila již inscenace sklidit úspěch v Bruselu.
Vít Závodský, divadelní publicista
Foto Jef a Tino Kratochvílové |
