|
|
 Ivan
Němec, publicista
Čtrnáct let je nejhorší věk na světě
Slova v názvu recenze vyslovuje jedna z dívčích postav, která
patří do rozjívené puberťácké partičky v rozhlasové hře
Michaely Zakuťanské Mňa kedys’. Toto kvinteto ukecaných a
chichotajících se spolužáků – individuálně odlišných, a přece
podobných – je hlavním hrdinou čtyřicetiminutového dramatu.
Slovenská autorka Michaela Zakuťanská (1987), nedávno
vystudovaná dramaturgyně působící v žilinském divadle,
obdržela navzdory svému mládí za své první dramatické pokusy
již několik cen. Také zmíněná inscenace košického rozhlasového
studia z roku 2010, která měla 15. listopadu svou českou
premiéru na Vltavě, získala třetí cenu na letošním rozhlasovém
festivalu Prix Bohemia.
Když se z rozverně pojatého ohlášení vsunutého do inscenace
dozvíme, že posloucháme hru pro mládež, sdělí nám jedna
z dívčích postav, že si chce natočit dokument o svém životě,
svých spolužácích a svém světě. Předsevzetí v podstatě naplní,
protože kompozice hry má místy vskutku dokumentární povahu;
marně čekáme na uzavřený příběh s „klasickou“ dějovou klenbou.
Drama se skládá z krátkých záběrů, v nichž se v uvolněně
odvázané puberťácké atmosféře střídají výpovědi čtrnáctiletých
školáků, kteří nakusují témata, jež v tomto věku rádi
přežvykují, byť o nich mnoho nevědí. Ozývá se z nich touha po
lásce, do níž se mísí záchvěvy erotického dychtění; vystřelují
z nich drsňácké reakce na rodičovskou autoritu i ramenaté
vychloubání hocha, který už „to“ má za sebou, jakož i
uvzdychané zklamání zamindrákované dívky, trpící představou,
že ji nemá nikdo rád. Ale ze všeho toho halasného plácání,
recesistických srandiček, velkohubých gest a siláckého
chvástání nakonec nesměle vykoukne začínající vztah – láska
napolo dětská a zpola dospělá, láska, jejíž zajíkavé vyznání
má podobu vlastní milostné básničky, která zázračně účinkuje i
v této hiphopové generaci půvabně praštěných raperů.
Název hry Mňa kedys’ převzala Michaela Zakuťanská z prvního
verše Hviezdoslavovy básně, která vyvolá mezi školáky posměch,
když ji zaslechnou ve školním kole recitační soutěže
Hviezdoslavův Kubín. V překladu by zněl asi takto: „Kdysi mě
sváděl svět, říkaje mi: / řeč, kterou znáš z domu, ó, jak je
klamná…“ Není snad třeba dodávat, jak verše promyšleně souvisí
s hrou, v níž se polodospělé děti sváděné světem pokoušejí
hledat svou vlastní řeč a odlišit ji od té, která je klamná.
Režisérce Júlii Rázusové, která v inscenaci nepoužila jiné
zvukové prostředky než lidskou řeč, se podařilo díky výborným
hereckým výkonům vytvarovat jednotlivé postavy tak, že působí
zcela přirozeně a živě.
Je dobře, že se slovenské hry objevují na českých festivalech
a že je můžeme poslouchat ve slovenštině. Naopak je škoda, že
slovenské umělecké slovo zaznívá z českého rádia převážně jen
v Týdnu slovenské kultury, zatímco jindy se s ním na vlnách
Českého rozhlasu setkáme spíše jen náhodou. |
