|
|
 Dopis
Ježíškovi
Milý Ježíšku,
už je to dlouho, co jsem Ti psal, vlastně déle než deset let.
Většinou od Tebe nic zvláštního nepotřebuju a ta obyčejná
přání mi zpravidla vyplní moji blízcí; stačí mi, že na Tebe
můžu myslet. Jenže letos je to jinak. Nejspíš chvílemi ztrácím
trpělivost a odolnost proti stresům, taky mě dost bolí záda a
špatně se mi sedí u klavíru nebo u stolu, znáš mě, mám sedavé
povolání, tak možná potřebuju trochu větší podporu než jindy.
Je to trapas, že si na Tebe člověk vzpomene většinou, když je
mu úzko, říká se, že nejvíc modlících se lidí je v letadlech,
když přistávají...
Ale k věci. Co bych si od Tebe přál k Vánocům:
Naposledy, pokud vím, jsem se Tě ptal, jestli bys nemohl
zařídit, aby se nám všem, co tu žijeme, vrátila paměť.
Představoval jsem si, že by se k nám vždycky na jeden den v
měsíci vrátil zase ten náš starý „reálný socialismus“. Měli
bychom jedinou politickou stranu, policajti by přestali
pomáhat a chránit a z obchodů by zmizelo zboží. Třeba v
řeznictví by zase visel jen bůček a v policích nad ním by byly
konzervy a hořčice, obyčejná a kremžská. A zase by třeba mohli
přijet na návštěvu známí z Ruska a říkat závistivě: „Vy si
žijete, vy tu máte dva druhy hořčice!“ A tak podobně, nechci
Tě zdržovat podrobným popisem. Ty si určitě na rozdíl od nás
pamatuješ, jak jsme tu žili, a taky víš, jak jsem to myslel.
Já si totiž před lety trochu naivně představoval, že lidem by
stačilo k radosti, když by se druhý den ráno probudili a s
ulehčením by zjistili, že, jsme zase tam, kde jsme. Že přes
všechny ty spousty problémů, které máme, to tady dnes je
nesrovnatelně lepší. A že by se i ti, kteří po té totalitě
vzdychají, rozvzpomněli a trochu se uklidnili.
Chápu, Ježíšku, že moje přání mít jeden den zase ten „reálný
socialismus“ byl pro Tebe těžký úkol a že ani Tobě se nemusí
všechno podařit hned. Ale to, že letos v komunálních volbách
vyhráli komunisti, teď se vracejí do funkcí, a když to takhle
půjde dál, budou za chvilku i ve vládě, to jsem od Tebe
nechtěl! Prosil jsem Tě přece jen o jeden den v měsíci, jenže
teď to vypadá, že tu budou zase trčet léta.
A tak Tě, milý Ježíšku, prosím, abys tenhle experiment radši
zastavil. Stačí, když zařídíš, aby lidi příště šli k volbám. S
tou naší děravou pamětí asi nic neuděláš, s ní si budeme muset
poradit sami.
A následující přání s tím prvním souvisí:
Prosím Tě, Ježíšku, jestli můžeš, zařiď, ať se naučíme víc se
radovat z toho, co tu máme. Víš, jednou jsem byl ve slumech
nedaleko Kapského Města a ti lidé, kteří byli doopravdy chudí,
vypadali šťastněji než většina těch, které tady míjím na
ulicích nebo s nimiž se občas mačkám v tramvaji. Ony ty
rozzářené tváře nebývají vidět ani za volanty drahých aut,
takže v tom, jak vysoké má kdo konto v bance, to asi nevězí.
Ježíšku, kdyby se dalo něco udělat s tou naší zapšklou českou
povahou, to bys mi udělal opravdu radost. Zloba, závist, zášť,
strach a svár, ty ať prostě pominou, rozumíš mi, viď...
Nechci Tě v tom samozřejmě nechat samotného a slibuju Ti aspoň
za sebe, že Ti v tom budu v příštím roce ze všech sil pomáhat.
Sice ještě přesně nevím jak, ale snad něco vymyslíme.
Tvůj
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
