|
|
Smích, trapno a exemplum
Nejúspěšnějším televizním seriálem BBC se v posledních letech
stal Office. Kancl, jak zní český název sitcomu Rickyho
Gervaise a Stephena Merchanta, se vysílal již v osmdesáti
zemích. Za úspěch režiséra Petra Svojtky a dramaturga Jiřího
Janků, kteří některé z jeho epizod přeložili a upravili pro
Divadlo Rokoko, lze považovat již fakt, že jako první na světě
získali oprávnění převést tento seriál na jeviště. Šťastnou
ruku měli i při výběru interpretů. Vasil Fridrich v roli šéfa
Brenta opět potvrdil, že patří ke špičce našich komediálních
herců. Směs Brentovy omezenosti, servility a infantilního,
trapného humoru, evokoval přesvědčivě. Snad ale až příliš
expresivně. Kouzlo televizní Office spočívá v tom, že záměrně
působí jako dokument o úřednicích v „open space“, kteří své
existenční stresy kompenzují recesí. Projev televizních herců
je civilní, smích a trapno jsou vyvolávány zdánlivě bezděčně –
podobně jako ve Formanových filmech ze šedesátých let.
Divadelní výraz tíhnoucí ke zvýraznění exprese však tento rys
quasi autenticity stírá a komediálnost posunuje na jevišti
k frašce. Poněkud blíže původnímu ladění Kanclu byl proto při
premiéře Jiří Hána, který podlézavost a hloupost Brentova
zástupce Garetha pojal uměřeněji. Ve střídmější poloze se
pohybovaly také výkony ostatních interpretů, z nichž mě nejvíc
zaujal nový člen souboru Zbigniew Kalina v roli nespokojeného
referenta Tima.
I druhá listopadová premiéra Městských divadel pražských byla
adaptací. Povídku Ivana Sergejeviče Turgeněva Hráč
dramatizoval Antonín Máša na počátku sedmdesátých let a do
střetu dvou protikladných důstojníků Kistera a Lučkova o
přízeň mladičké Máši vsunul tehdy aktuální podobenství o
střetu vytříbené západoevropské racionality a primitivního
ruského nihilismu. Režisér Ondřej Zajíc a dramaturgyně Věra
Mašková se snažili na scéně Divadla ABC převést někdejší
intenci hry do obecnější polohy a opřeli se přitom, jak
upozorňují i v programu, o kulturněhistorický výklad. Kister
je v podání Martina Písaříka odchovancem preromantismu,
schillerovské „estetické výchovy“. Ctí řád a harmonii, jeho
jednání je prosyceno humanismem. Rváč Lučkov se „špinavými
nehty“ je ve ztělesnění Tomáše Novotného neurvalý, vše
popírající romantik. Nic než své já neuznává. I přes
propracované výkony obou interpretů a téměř čechovovsky jemnou
evokaci společnosti, v níž se pohybují – důstojnického sboru a
rodiny panensky rozmarné a romantické Máši (Veronika Kubařová)
– však příběh vyznívá jako černobílé mravoličné exemplum.
Bronislav Pražan, publicista |
