|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Zlaté kapradí i voda odpadní
První prosincový týden nepřinesl mnoho premiér. Je to
pochopitelné; redakce si chystají novinky na vánoční svátky, a
tak jsme byli odkázání především k archivním poslechům. Nebylo
to ostatně na škodu, například inscenace Jediný tón, kterou
v roce 1967 nastudoval Jiří Roll, patří k pozoruhodným
nahrávkám rozhlasové fonotéky. Autor Michel Haymann
s pochopením a přitom lehce groteskně zachytil epizodu ze
života malého človíčka – pana Waldemara (ve vynikajícím podání
Vladimíra Hlavatého), který se nechává ovládat svým
dominantním okolím (jako pars pro toto by mohla sloužit paní
Kronerová v podání Olgy Scheinpflugové; její studie pasivně
agresivní domovnice je brilantní). Malý mužíček se však jednou
přece jen vzepře – to když si nechá obchodním cestujícím
(Bohuš Záhorský) vnutit violoncello, na které neumí hrát.
Rozhodne se to změnit a začne cvičit. Jeho motivaci, stejně
jako nevstřícné až neurvalé reakce okolí, zachycuje Haymannova
hra s citem pro grotesku, v níž však zbývá místo pro soucit.
Znovu upozorňujeme na dramaturgicky potěšující produkci
RozHraní. Tentokrát redaktor Tomáš Černý připravil – jako
rozhlasový dárek dětem k Mikuláši – obnovenou premiéru pohádky
Jana Drdy Zlaté kapradí, kterou v roce 1961 nastudoval Jan
Berger s vynikajícím obsazením (Zdeněk Štěpánek, Luděk Munzar,
Věra Kubánková, Blanka Waleská, Jana Štěpánková) a opětovně
ukázal, že archivní neznamená mrtvé. Ano, bylo by dnes asi
možno natočit tuto pohádku dynamičtěji, ale přiznejme si:
nechceme se i my občas zastavit a připomenout si, jak plynul
čas dříve? Často slýchám, že dnešní posluchač staré nahrávky
„neuposlouchá“, protože jsou na něj pomalé, stylově překonané.
Ale copak televizní divák znovu a znovu nevyhledává filmy pro
pamětníky, které jsou technicky i stylově snad ještě
zastaralejší než dávné rozhlasové hry?
Bylo však možno vyslechnout některé nové pořady. Premiérové
vydání Světa poezie s názvem Kam šlápnu, Irokéz připravilo
letos brněnské studio. Literární čtvrthodinku o pozoruhodném
básníkovi Jiřím Pištorovi připravila k 80. výročí umělcova
narození Alena Blažejovská. Na malé ploše dokázala přiblížit
tragický osud autora Brundibásní a Hodin v řece, který byl po
roce 1968 v hledáčku StB a v roce 1970 spáchal sebevraždu.
Upozorňuje na jeho výjimečnou poezii, kterou právě souborně
vydalo nakladatelství Host, s důrazem však v komentáři
obviňuje provinčnost a malost okolí, které básníka nakonec
zahubilo. V minimalistické režii (a výtečné hudební
dramaturgii) Radima Nejedlého pak cituje z dobových materiálů
a Pištorovy verše recituje Ondřej Mikulášek.
Do úplně jiného světa nás zavedl premiérově uvedený dokument
Miroslava Buriánka Cesta vody odpadní. S plzeňským režisérem,
který rád posluchače provokuje (vzpomeňme na jeho inscenaci
rozhlasové hry Ernsta Jandla Chroptění Mony Lisy)
spolupracovala Tamara Salcmanová. Historicko-aktuální
procházku ozvláštnil Buriánek rozhovory s blackmetalovým
hudebníkem, který se ve svých skladbách nechává inspirovat
právě plzeňskými kanály. Pořad, který tvůrci nazvali jako
„leporelo ze světa plzeňských stok, kanalizací, čistírny
odpadních vod a špíny blackmetalového pekla“, ukazuje
prostředí běžnému člověku nepříjemné coby zdroj inspirace i až
láskyplného vztahu. |
