|
|
Naháč je umění, umění je naháč
Vídeňští „naháči“ vyvolali skandál. Média po celé Evropě si
kauzy mohutně všímají a do Leopoldova muzea proudí
neuvěřitelných tisíc a ještě víc lidí denně. Výstava, která
běží v rakouské metropoli pod názvem Nackte Männer do 28.
ledna, se dočkala potupné cenzury. Tři nahatí fotbalisté,
kteří figurují na plakátě zvoucím na akci (autoři Pierre a
Gilles), si prošli symbolickou kastrací – jejich penisy prostě
musely sejít z očí. Proto aby sešly z mysli?
Není důležité, že jmenované autorské duo (které mimochodem
vystavovalo předloni v Praze) patří na výstavě, čítající na
tři sta děl realizovaných od počátku devatenáctého po
jedenadvacáté století, k těm nejnudnějším – důležité je hloupé
pokrytectví, s nímž se jejich práce musela nechtěně utkat.
Nahá žena nevadí, nahý muž ano?
S podobně předsudečným přístupem pracoval dlouho
česk(oslovensk)ý akt ve fotografii: význační teoretici jako
Ján Šmok a Vladimír Birgus měli (a možná stále mají) za to, že
mužské pohlavní orgány jsou na snímcích jaksi rušivé, a tedy
nežádoucí. Zřejmě podobně, jako jsou v krajině nežádoucí
komíny, zatímco s tunely není problém. Anebo je ve hře
křesťanská morálka? Jenže v jaké hře, když Adam žil s Evou
v ráji nahý? Když se děti rodí bez slušivých oblečků?
Živý, mrtvý, maskovaný
Pozor, vídeňská výstava ani náhodou nepracuje – až na několik
málo výjimek, třeba kresebný záběr souložících těl od
vídeňského akcionisty Otty Muehla nebo půvabně zabraného
junáka „promlouvajícího“ svým ztopořeným údem k horské krajině
– s postupy pornografie; jde o erotiku, o zobrazení nahoty,
které má svůj zřejmý estetický, potažmo umělecký účel.
Stylizace jsou k vidění velmi různé: muž ideálních proporcí,
jako symbolická výztuž ideálů Národa a Vlasti (v zahalené
podobě pracoval na tomto poli z českých autorů usilovně třeba
Mucha), muž mystický (Henry Fuseli), muž prekubistický (Paul
Cézanne), muž secesně-expresionistický (Egon Schiele), muž
surreálně-expresivní (Francis Bacon), muž arkadický (Wilhelm
von Gloeden), muž živý i mrtvý a další a další.
Obecně platí, že primární (i sekundární) mužské pohlavní znaky
přestaly malířům vadit s impresionistickým obratem,
s odvržením školy a příklonem k osobnímu tvůrčímu přístupu;
poslední zábrany uvolnil expresionismus a zejména surrealismus
s napojením na vnitřní inspirační zdroje. Postmoderna pak ve
své benevolenci dokonce zahalování vrátila na scénu, ovšem
v rovině absurdněkomické: mezi „naháči“ v Leopoldově muzeu
jsou i repliky antických soch navlečené do slušivého spodního
prádla.
V časech před impresionismem divák žasne nad důmyslem, s nímž
malíři pohlavní orgány zatajovali nebo maskovali: tu pomohla
ve válečné vřavě šikovně pohozená stuha, jinde nepravděpodobný
stín nebo rychle přispěchavší kus živé či mrtvé přírody.
Nechybí tu nikdo
Nackte Männer jsou výstavní přehlídkou, o jejíž kvalitě nelze
mít pochyb. Je rozsáhlá záběrem v čase, národnostním
zastoupením i užitými médii a technikami (malba, kresba,
fotografie, socha). Nahé mužské tělo totiž v dějinách sloužilo
všemožným účelům: jako model na akademiích, jako platforma pro
homosexuální i feministické projekce, jako symbolický nosič
velkých ideálů i nízké reklamy.
Zřejmě nikdo, kdo se kdy v posledních dvě stě letech vyjádřil
důležitě k tématu, tu nechybí – ačkoli našinec by jistě uvítal
národní odbočku, třeba od Jana Preislera přes Štyrského a
Toyen po Jana Zrzavého nebo Ivana Pinkavu, Roberta Vana,
Vlastimila Kulu.
A ten komický rozměr vyvolaný výše jde rovněž výstavě k duhu:
ukazuje, že lidskou sexualitu, a to na jakýkoli způsob, není
radno zachycovat s vážnou tváří – jinak hrozí směšná křeč.
Podobná té, s níž úzkostliví strážci zákona a pořádku kastrují
nahaté fotbalisty…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
