|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Svět po nás
Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, už je zřejmě po všem. A
jestli je nečtete, znamená to, že tyto řádky už neexistují,
ani tento časopis, ani stánek, kde se prodával, ani ulice, ani
město, kde ten stánek stával, ani země, v níž se město
nacházelo, ani Evropa s tak slavnou a nadějnou Evropskou unií,
ani planeta, na které žily tak perspektivní a nádherné
bytosti, lidé, to znamená taky totéž: že je po všem.
Tak jsme odbyli konec světa v roce 2012. Je po všem. Mayové
nás zřejmě podvedli. Nebo to mysleli jinak. A ještě ke všemu –
jsou to Číňané, nebo příbuzní Číňanů, protože mají, potomci
Mayů, po narození dole na zádech takzvanou mongoloidní skvrnu,
stejně jako Číňané, a tato skvrna jim později zmizí. Jak tvrdí
v knize Mayská kniha mrtvých jeden profesor.
Budu se tedy tvářit, že svět nezmizel, že existuje dál, stejně
jako moje povinnost dopsat tento článek. Už párkrát jsem psal
o konci světa, který se nepovedl, neproběhl, a často jsem
zdůrazňoval, že lidé dostali další šanci. Že si to teď musí
pořádně rozmyslet, co dál, jak lépe uspořádat svět, aby byl
spravedlivější, jak dát hlavy dohromady, zorganizovat
hospodářství, protože je na světě všeho dost. Tak toto
naléhavé a naivní upozorňování, aby si lidé dali propříště
pozor, mám už za sebou a mohu se pustit do jiných úvah. Svět
jednou skončí, o tom není pochyb; bude to nejspíš nikoli
výbuchem, ale, jak se říká, tím eliotovským zakňouráním.
Způsobů, jak se vyhnout konci lidstva, bylo popsáno už moc. Od
přestěhování lidí na jinou planetu podobnou Zemi – a takovou
planetu se zrovna nedávno podařilo najít –, až po proměnu
člověka v artificiální bytost. Nalejete prostě myšlení a
vědomí do dokonalého stroje a je to. Mnozí autoři sci-fi si
myslí, že taková proměna už v minulosti proběhla, že jsme něco
jako roboti, i když o tom nevíme. Mohlo to proběhnout před
miliony let. Kdo by si to pamatoval! Země, planeta, život,
vesmír, člověk – vždy se jedná o hmotu a její projevy. O konci
hmotného vesmíru se v zásadě neuvažuje. Teorie periodického
smršťování a rozpínání kosmu nás ukolébává ke klidu. Einstein
to ovšem tušil – že hmota je konečná.
Příliš jsme se ve hmotě usadili, než abychom si přáli její
konec. A proto nejsme vůbec připraveni. Nebaví nás o tom ani
přemýšlet. A přitom právě přemýšlení, mysl, vědomí, tyto
nehmotné oblasti (pokud opomineme zatvrzelce, kteří je
vysvětlují mechanicky, biologicky) nám dávají velkou naději.
Dobrou nadějí je „přemisťování“. Duševní výkony člověka, jeho
tvorba, myšlení, umění a mnoho dalších činností, kterých máme
k dispozici naštěstí dost, ale málo je provozujeme, vytváří –
možná – solidní druhé Já. Myšlenkami a pocity naplňujeme
rezervoár, který se nám jednou bude hodit. Tam přemisťujeme
svou kapacitu. Tam – nevím, kam. Takové nehmotné individuum,
kterým se nenápadně stáváme, nepotřebuje žádný prostor ani
čas. Mnohá náboženství jsou ostatně právě na tomto principu
založena. Ale hodit se to bude i ateistům.
Jaký bude tedy ten svět po nás? Měli bychom si dát pozor, jak
žijeme, protože už teď na Zemi si vytváříme svou příští
podobu. Někdo „tam“ dorazí a najde pěknou stavbičku, složenou
z jeho usilování, dobrých úmyslů, dobrých skutků. Vleze si do
ní a může pokračovat. Někdo „tam“ dorazí a nenajde nic. Jen
prázdno, kde není čeho se zachytit. Je vidět – pokud přijmeme
tuto dobrodružnou teorii nebo aspoň její princip –, že konců
se bát nemusíme. Možná, že smysl života je právě v tom:
vytvářet si svou duchovní osobu, nezávislou na hmotě a jejím
neodvratném konci.
Začal jsem vesmírnou katastrofou a skončil u smyslu života. To
není špatné na takový sloupek. A ještě jsem nám všem dal
velkou naději. Co k tomu potřebujeme? Nic. Je to nějak
odjakživa připraveno, jen naskočit. Stačí si jen trochu dát
pozor na špatné kamarády, na sklon k chamtivosti a ke
zlodějině, nevyhánět žebráky a bezdomovce, starat se o
potřebné, pomáhat si a tak dále a tak dále. Svět po nás nebude
v žádném případě bez nás. |
