|
|
 Kristus
přece jen ukřižovaný
Nejposvátnější křesťanské téma – život Ježíše Krista a jeho
ukřižování – začalo záhy sloužit jako výnosný obchodní artikl.
Často s požehnáním rozličných církví vznikaly výpravné,
ponejvíce popisné a didaktické výjevy. Avšak umělci se záhy
odvážili postoupit dál. Pasolinimu ještě prošlo, když v
Evangeliu sv. Matouše zpodobnil Ježíše jako prvního
revolucionáře v dějinách lidstva. Zato mohutné bouře nevole
sklidil Martin Scorsese, když v roce 1988 podle románu řeckého
spisovatele Nikose Kazantzakise natočil Poslední pokušení
Krista (v pátek 25. ledna ve 21.45 uvádí ČT2).
Na začátku Ježíše, jehož mučivé pochyby mistrně ztvárnil
Willem Dafoe, poznáváme jako tesaře, který se živí dodáváním
křížů po své méně šťastné bližní. Rád by žil jako ostatní
lidé, avšak stále bolestněji si uvědomuje svou výjimečnost.
Scorsese se dotýká nejen Ježíše, jenž začíná hlásat ideje
pochopení a lásky, ale také jeho horlivých následovníků.
Věnuje se zejména rozporné postavě Jidáše, jehož zbavuje běžné
nálepky zrádce ze všech nejhoršího. Naopak v něm spatřuje
radikálního unáhlence, který Ježíše zrazuje z obav, aby svou
mírností nerozložil celé odbojové hnutí proti pohanskému Římu.
Teologa Tomáše Halíka příběh velice oslovil, dokonce v něm
nachází jakési apokryfní evangelium podle Jidáše...
Když před bezmála dvěma desetiletími uvedla ČT tento snímek
poprvé, provázely jej četné protesty (kupodivu hlavně od těch,
kteří film vůbec neviděli). Co vadilo nejvíce? Prý uráží
Ježíše, prý naznačuje, že i on mohl zatoužit po normálním
životě po boku ženy a vzdát se své vykupitelské mise. Jenže
tvůrci Posledního pokušení Krista se chtěli dobrat toho, jak
právě Ježíš mohl vnímat svou vykupitelskou misi, a nikoli jak
ji zvnějšku dosvědčili jeho učedníci. Ježíš totiž žádný svůj
text nezanechal. Znovu připomínám, že předlohou nebyla
evangelia, nýbrž Kazantzakisův román, toliko domýšlející
jejich poselství.
Pokus vniknout do Kristova vnímání a uvažování je samozřejmě
založen na hypotetických předpokladech, ale snad se lze
shodnout v tom, že Ježíš je pojat jako člověk, jenž si je
vědom svého předurčení a nakonec se jej také zhostí, i když
nejednou zapochybuje, zda je připraven svůj úděl nést. Načas
jej totiž omámí finální ďáblova lest, když je mu jakoby z
Božího rozhodnutí nabídnuta možnost dožít svůj život jako
kterýkoli jiný smrtelník.
To byly scény, které vyvolaly největší odpor, ačkoli jen
domýšlely, o čem Kristus mohl uvažovat v okamžiku naplňování
svého osudu. Zdá se, že někteří věřící, neschopní orientovat
se ve složitější vypravěčské struktuře, tento úmysl
nepochopili nebo jej považovali za svatokrádežný.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
