|
|
 Z
oken domu vidím osudová místa
Více než dvě desítky let vznikala kniha Jako bychom dnes
zemřít měli. Rozhlasový redaktor a dokumentarista Miloš
Doležal v ní zachytil „drama života, kněžství a mučednické
smrti faráře Josefa Toufara“, umučeného Státní bezpečností v
roce 1950 v souvislosti s takzvaným číhošťským zázrakem.
Osudu Josefa Toufara a číhošťským událostem se věnujete
dlouhodobě, napsal jste o něm diplomovou práci, natočil
několik dokumentů, nyní vydal knihu. Kdy jste se k tomuto
příběhu dostal poprvé a čím vás tolik přitahuje?
Dramatičností i detaily. Silou Toufarovy oběti a jeho vnitřní
pevnosti, která čelila šílené surovosti soudružských pohůnků,
včetně „účasti“ prezidenta Gottwalda i venkovských fízlů.
Kroužím kolem té kauzy přes dvě desítky let. Pocházím a žiji v
onom koutě Vysočiny, kde se celý příběh udál, z oken domu
vidím osudová místa. Moji prarodiče byli jeho farníky a
osobními přáteli. Iniciační byly dva zážitky – když jsem jako
gymnazista objevil schované zažloutlé noviny, Lidovou
demokracii z roku 1968, na jejíchž stránkách publikoval Jiří
Brabenec sérii skvěle napsaných reportáží o číhošťské kauze,
ve kterých očistil Josefa Toufara od lživých komunistických
propagandistických pomluv, popsal jeho umírání a demaskoval
spoluviníka Toufarovy smrti estébáka Ladislava Máchu. A druhý
podnět – návštěva nedaleké Číhoště v létě 1988. Toufar byl
dosud vnímán především jako symbol – jedna z prvních obětí
komunistického teroru, ale jaký je příběh jeho života, jaký to
byl člověk, kněz a proč se to stalo právě jemu – to byly pro
mě naléhavé otázky.
Jaký obraz pátera Josefa Toufara tedy kniha předkládá? Jaký to
byl vůbec člověk?
Mužný, pracovitý, s nesmírně vitální energií a originálním
humorem, vynikající organizátor sloužící s nasazením, pozorný
k chudým, ke studentům i ke krajině. Nebyl snílkem, ale
realistickým, praktickým duchovním otcem, který se svojí obcí
žil v těžkých dobách protektorátních i po komunistickém
převratu. Toufarův životní příběh jsem se pokusil vyprávět
dvěma způsoby – nejdříve v samotném textu, v krátkých, hutných
kapitolách, a posléze obrazově, ve stovkách fotografií a
autentických dokumentů, které jsou seřazeny do dlouhého
černobílého „dokumentárního filmu“.
Setkal jste se také s těmi, kdo pátera Toufara pronásledovali?
Několikrát jsem mluvil s Toufarovým mučitelem Ladislavem
Máchou i s bývalým předsedou Okresního akčního výboru v Ledči
soudruhem Konopkou. Byli to i ve stáří lidé plní zavilosti.
Když bylo po soudním přelíčení, zeptal jsem se Máchy, zda
něčeho v životě lituje. Zamyslel se a kysele povídá: „Možná
toho, že jsem se nestal lesníkem jako otec. Byl bych na
čerstvym vzduchu, na sluníčku, a ne v kancelářích.“
Kniha je cenná bohatým obrazovým materiálem. Je v ní otištěno
na sedm stovek naprosto unikátních fotografií a dokumentů. Kde
jste je získal a které pokládáte za nejzajímavější?
V rodinných albech, v pozůstalostech, v archivech. Samotné
pátrání a zázračné nalézání snímků by vydalo na samostatnou
knihu. Fotografie podrobně mapují Toufarův život od dětství po
poslední dny, otištěny jsou portréty příslušníků StB –
zatýkatelů z Jihlavy, vyšetřovatelů, mučitelů a bachařů z
Valdic, a třeba vůbec poprvé také celá série fotografií z
ledna 1950, zachycujících detailně zkroucený nakloněný
číhošťský křížek i pozdější estébáckou rekonstrukci.
Pracujete nejen s archivními prameny, ale zaznamenáváte i
svědectví desítek pamětníků. Promítá se tu vaše profese
rozhlasového redaktora a dokumentaristy?
Ano, rozhodně. A nejen v tom, že jsem od roku 1989 zachycoval
důležité pamětníky a svědky, kteří tehdy ještě žili, zvukově –
nejdříve na diktafon a posléze na mikrofon –, ale i ve způsobu
kladení otázek, sběru materiálu, hledání svědků, ohledávání
míst a také v práci se střihem a stavbou samotného textu. Měl
jsem na paměti i jednu z rad Bohumila Hrabala – mít stále po
ruce nůžky.
Tvrdíte, že páter Toufar oltářním křížkem nehýbal, a nešlo
také ani o provokaci Státní bezpečnosti. Stal se v Číhošti v
adventním čase roku 1949 zázrak?
Donedávna jsem byl přesvědčen o tom, že šlo jednoznačně o
provokaci StB. Dnes, po prostudování archivních materiálů a
srovnání všech výpovědí estébáků, namočených do případu, po
rozhovorech se svědky pohybu kříže i díky nově nalezené
korespondenci pátera Toufara a detailnímu obeznámení s jeho
kněžským životem se odvažuji tvrdit, že šlo o nevysvětlitelný
jev. Pohyb, naklonění a zkroucení číhošťského kříže nebylo
vyvoláno lidskou silou. Zůstane to zvláštním tajemstvím
Vysočiny a jedním ze zdánlivě paradoxních obrazů padesátých
let 20. století.
René Kočík
|
