|
|
Úlisní darebáci jsou nesmrtelní
Činohra Národního divadla v Praze sáhla ve svých dvou
nejnovějších inscenacích, jež měly premiéru v listopadu a
prosinci minulého roku, po méně známých a na jejích scénách
ještě nikdy neuvedených textech Moliera a Shakespeara. Ani
renomovaní režiséři, kteří je s notnou dávkou invence
nastudovali, však nebyli s to dosaženými výsledky přesvědčit,
že by rozporuplné soudy divadelních odborníků o kvalitě obou
her byly neoprávněné.
Z Prasečkova do Paříže
Molierova hra Pán z Prasečkova náleží ke specifickému žánru
komedie-balet. Dramatik při jejím u vedení v roce 1669 na
dvoře Ludvíka XIV. úzce spolupracoval se skladatelem
Jeanem-Baptistem Lullym. Režisérka Hana Burešová, která má za
sebou již mnoho zdařilých inscenací barokních předloh, použila
i na scéně Stavovského divadla několik odkazů k dobovému
divadelnímu výrazivu. Baletní vstupy, operní zpěv, scénická
hudba Víta Zouhara rozvíjející Lullyho motivy a interpretovaná
členy Collegia 1704, náznak barokních gest Jany Pidrmanové a
Radúze Máchy v roli milenců Julie a Erasta, kteří se obávají
příjezdu titulního hrdiny – to vše sugeruje atmosféru
barokních produkci, aniž by ale antikvovalo smysl inscenace.
Zbohatlík přijíždějící z Prasečkova do Paříže, aby se o Julii
ucházel, je v podání Václava Postráneckého svým naparováním
stejně trapný jako zbohatlíci současní. Milenci, jež ho chtějí
znemožnit, nejsou však o nic sympatičtější. Natož pak
profesionální intrikáni, které požádali o pomoc. Ty
charakterizuje Ondřej Pavelka a Pavla Beretová jako amorální
šíbry, umějící za peníze zmanipulovat kohokoliv a cokoliv.
Podvodný Lékař, Advokát a Seržant Filipa Rajmonta či Lékárník
a Biřic Milana Stehlíka nastavují prostřednictvím typů
z komedie dell‘arte zrcadlo dnešním podvodníkům a vydřiduchům.
Pána z Prasečkova dokonale zruinují a znemožní. Až je nám ho
líto. Leč zemitá burleska, v níž je semlet, neshazuje jen
jeho, ale vlastně tak trochu i ony „vznešené“ múzické
prostředky, kterých tvůrci inscenace při traktování
schematického příběhu použili.
Machiavellisté a skeptici
Zatímco Moliérova hra jakés takés dramatické napětí
obsahovala, v Shakespearově amorfním syžetu bez výrazných
hrdinů a scelujícího příběhu nefungovalo, ani když byl text o
polovinu zkrácen. Nicméně je David Radok v dojjediné roli
režiséra-scénografa nahradil esteticko-sémantickým napětím
vznikajícím souhrou dalších komponentů scénického dění.
Troilus a Kressida je hra úchvatná svým přízračným barevným
laděním a osvětlením (light designer: Torkel Blomkvist),
především sama scéna pobřežní pláně před Trojou. V jejich
píscích se řečtí bojovníci, znavení nekonečným sedmiletým
válčením „kvůli jedné kurvě a paroháči“, sunou jak bezduchý
hmyz. Na horizontu jsou jedna za druhou neseny rakve jejich
padlých druhů. Do toho zaznívá vyprázdněná rétorika „vůdců a
hrdinů“: vrchního velitele Agamemnona (František Němec) jeho
bratra Menelaa (Jan Hartl), rozhádaných ješitů Achillea
(Martin Pechlát) a Ajaxe (Jan Bidlas)... Obdobnou destrukci
mocenské elity prokazuje i druhá strana v čele s trojským
králem Priamem (Alois Švehlík). Oživení nastává, když Trojan
Hektor (David Matásek) vyzve některého z Řeků na souboj.
Odysseus – ztělesňovaný hostujícím Karlem Dobrým, který podává
ze všech interpretů nejvýraznější výkon – toho využije, aby se
pokusil Řeky stmelit. Jeho machiavelistický pragmatismus je
ryze dnešní: vede ještě k většímu marasmu, a to na obou
stranách. Marasmus zasahuje i milence Troila a Kressidu (Jan
Dolanský a Kateřina Winterová). A nemine ani skeptického
kritika veškerého konání Řeků a Trojanů Thersita, který ústy
Vladimíra Javorského rezignovaně konstatuje: „Státnická
moudrost těch našich prolhanejch a úlisnejch darebáků nestojí
za zlámanou grešli... Tak už to ale chodí na tom našem světě!“
Bronislav Pražan, publicista
Foto ND/Pavel Nesvadba |
