|
|
 Co
budeme dělat?
Život už je takový – klidné dny, měsíce a s trochou štěstí i
roky jsou narušovány neštěstími všeho druhu od katastrof
přírodních až po ty lidské, které si způsobujeme sami. Někdy
se z nich otřepáváme dlouho, navíc nedávno se opět ukázalo, že
na nějaký ten osvobozující konec světa se fakt spoléhat
nemůžeme. Příroda či bůh (jak chcete) nám to zkrátka nehodlá
nijak ulehčovat a my se z každé té šlamastyky musíme časem
nějak vyhrabat. A ohlédneme-li se zpátky, spatříme sem tam i
nějaké ty „hvězdné hodiny lidstva“.
Na svátek Všech svatých vypuklo v roce 1755 v Lisabonu jedno z
nejsilnějších zemětřesení ve známé historii. Mělo takovou
sílu, že toho dne prý i v tři tisíce kilometrů vzdálených
lázních Teplice vytékala z pramenu červená voda. Následovala
vlna tsunami a zkázu města dokonaly požáry. Král Josef I.
Portugalský unikl smrti díky tomu, že spolu se svým prvním
ministrem, budoucím markýzem de Pombal zrovna pobýval ve
vzdálené čtvrti zvané Betlém. Když zoufalý král uviděl tu
zkázu, údajně se na svého ministra obrátil a bezradně se ho
zeptal: „Co budeme dělat?“
„Pohřbíme mrtvé a postaráme se o živé,“ odpověděl prý Pombal
prostě. A zahájil revoluční modernizaci nejen zničeného
Lisabonu, ale celé země…
Vzpomněl jsem si na to v prvních dnech nového roku, když
hurikán Václav dalším devastačním gestem zničil práci mnoha
příslušníků té lepší a odvážnější části národa, lidí, jimž se
po dlouhých letech (a celkem už nečekaně) dařilo pomalu
obnovovat důvěru společnosti v právní systém. Ze zpráv jsme se
v poslední době mnohem častěji dozvídali, že nějaký ten
darebák přece jen bude potrestán, takže soudnější z nás museli
uznat, že se něco mění k lepšímu. A teď ta tsunami arogance –
a protože o inteligenci prezidenta nelze pochybovat, tak i zlé
vůle – a probouzející se naděje opět upadá do dlouhodobého
uměle udržovaného spánku…
Původce této katastrofy snad za pár týdnů zmizí v propadlišti
dějin; a pokud ne hned, tak za pár let určitě. Ale co bude s
naší nadějí na spravedlivější svět? Co budeme dělat?
Především bychom si měli uvědomit, že ani po novoročním
projevu nenastal konec světa, i když pokus to byl pěkný.
Nebude to samozřejmě poprvé, co zločinci uniknou
spravedlnosti, a hořkost, že tomu napomohla hlava státu,
budeme cítit ještě dlouho. Jenže jeden z právníků, kteří se k
této věci v posledních dnech vyjadřovali, to shrnul
pombalovsky jasně:
„Nedá se nic dělat, budeme muset začít znova.“
Ani my bychom neměli ztrácet hlavu. Právníkům, policajtům a
všem, kteří to přesto nevzdají, bychom měli dát najevo, jak si
toho vážíme a že mají naši podporu. A pokud to půjde, pomáhat
všem, jimž tahle amnestie vzala naději nebo pevnou půdu pod
nohama.
Zkrátka pohřbít mrtvé a postarat se o živé.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
