|
|
 Alena
Wagnerová, publicistka a spisovatelka
Půvab muže
Že se muži rádi ohlédnou za hezkou ženou, je všeobecně známo a
chápáno jako něco naprosto normálního a obvyklého, co
takříkajíc prostě patří k mužské roli. I ženy se rády podívají
na pěkného muže, sotva se ale po něm budou demonstrativně
ohlížet. Jejich zájem se projevuje skrytěji. Řekla bych také,
že pohled žen na muže je trochu jiný, komplexnější. Vnímají
celého člověka, nejenom jeho vnady. A nemusí to ani být
vyslovená krása, ale prostě příjemný zjev, který zaujme, a
nezáleží přitom ani tak na věku. I ne právě pohledný muž může
být zajímavý a přitažlivý svým vzhledem. Dříve byl takovým
ženským ideálem muž gentleman, nenápadně elegantní muž
vybraného chování, pozorný, mužný, zakládající si na své cti a
v případě nutnosti i statečný. Ti ovšem už zřejmě vymřeli,
léta jsem se alespoň s žádným nesetkala. Ženským pendantem
gentlemana bývala dáma, ale i tomuto lidskému druhu dnes chybí
dorost. Ovšem pro mužské oči nebyla dáma právě atraktivní typ,
vzbuzovala spíš respekt a odstup, takže jim mezi ženskou
populací sotva chybí.
Jinak má ovšem mužské oko v Čechách i na Moravě mnoho možností
se zaradovat pohledem na půvaby druhého pohlaví. Především
mladé městské ženy jsou považovány i mezi cizinci za velmi
atraktivní a šik. Ženské oko si ovšem u nás na své nepřijde,
protože velká většina českých mužů se vyznačuje notorickou
nepěstovaností a zanedbaností. Jsou prostě nevábní.
Rozhlédněte se jen kolem sebe, když jedete tramvají. Vytahaná
trička, nedefinovatelné bundy a kabátce, které už léta
neviděly čistírnu, džíny s vytlačenými koleny, samozřejmě
nejméně tři dny starý porost na bradě, nad kalhotami vzedmutá
břicha, takový je běžný obraz dnešních českých mužů.
Co se to s nimi stalo? Copak už vůbec nemajíf potřebu pěkně
vypadat, ztratili všechen zájem o druhé pohlaví? Jistě, když
byl na počátku padesátých let E. F. Burian jmenován ředitelem
brněnského divadla, objevil se na jevišti v modrákách. Tím se
ale chtěl zalíbit dělnické třídě, stejně jako ti, kdo se na
kolonádě v Karlových Varech rádoby proletářsky objevovali v
teplácích. Ty doby jsou ale nenávratně pryč. Tak proč košili s
rozhalenkou, nebo dokonce s uvázanou kravatou a sako uvidíte
jen, zabloudíte-li mezi univerzitní učitele, ministerské
úředníky, bankéře, právníky, octnete-li se na koncertě nebo na
vernisážích velkých výstav? V neděli se muži svátečně oblékají
už snad jen na tom nejzapadlejším venkově. Jistě, tu a tam
člověk může hlavně v Praze potkat – raději by je ovšem
nepotkal – vypiplané chlapečky, kteří napomádovanými vlasy
pečlivě zastírají, že ničemu nerozumějí. Jejich předchůdci
byli muži, kteří po sametové revoluci začali své manažerské
kompetence demonstrovat červenými saky. Ta už naštěstí
vymizela.
A tak jsme svědky zajímavého paradoxu. Zatímco naše města a
vesnice prohlédla novými fasádami, opravenými kostely, pečlivě
ošetřovanými parčíky, potkáváte na náměstíčcích jako ze
škatulky zanedbané, nepěstované muže, kterým jako by vůbec
nezáleželo na tom, v jaké podobě se prezentují světu, a z
nichž přímo vyzařuje lhostejnost k tomu, co je kolem nich. Že
by krize mužské role, jak se o tom dnes debatuje na Západě?
Zároveň i u nás roste počet kosmetických operací, jimiž chtějí
mladé dívky zlepšit svůj vzhled od nosu a rtů přes ňadra až po
intimní oblast, aby byly sexy, protože to má být podle
ženských časopisů, které zaplavily náš trh, smyslem jejich
života. A co ti potenciální adresáti jejich snah? Neměli by si
i oni dát víc záležet na tom, jak vypadají, snažit se, aby se
nám ženám trochu líbili?
Co takhle se v novém roce začít aspoň pravidelně holit, místo
vytahaného trička si obléct košili, prostě svou zanedbanost
odložit do prádelního koše? |
