Číslo 5 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operním zpěvákem.
Ivanem Kusnjerem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Křehkost i síla v instalaci Dopitové

V prostoru smíchovské Polansky Gallery mají diváci do 26. ledna možnost vidět výstavu renomované české umělkyně Mileny Dopitové. Projekt nesoucí název Já, Pojď, Mám, Já, Jdu! představuje multimediální instalaci, v níž Dopitová zaznamenala skupinu mládenců při jakési taneční pohybové zkoušce, přičemž prostor ani čas, v kterém se odehrává, není určen. Reprezentují zde představení, jakousi hru.

„Pojď!“ „Mám!“ „Jdu!“ Hraje s námi Dopitová volejbal?

Konceptuální umělkyně Milena Dopitová (1963) působí nejen na naší scéně od devadesátých let a ve své tvorbě se souvisle věnuje sociálním tématům. Činí tak prostřednictvím různých médií, proto o ní diváci slyšeli v souvislosti s body artem, fotografií, sochou, videem. Zřejmě především jde o tvůrkyni politického a hlavně ženského umění. Vývoj její tvorby můžeme sledovat od jejích prvních výstav se skupinou Pondělí (spolu s Pavlem Humhalem, Petrem Lysáčkem, Michalem Nesázalem, Petrem Písaříkem), jež se lapidárním jazykem vyjadřuje k věcem, které se týkají nás všech.
V aktuální performanci se pohybuje několik jedinců, které rozdělují odlišná gesta, pohyby a výroky. Sjednocuje je však společný zájem – shodné oblečení zde můžeme chápat jako sjednocující uniformu. Instalace využívá technologie, která diváku umožňuje specifické vnímání díky průhledné fólii. Návštěvník se tak může rozhodnout, jestli bude sledovat událost „na plátně“, nebo v odrazu na stěně. Jako by se tu stírala hranice mezi realitou a jejím odrazem, mezi skutečností a snem.
Projekt nazvaný podle signálů, které si chlapci dávají, představuje jakýsi rituál. Přítomná projekce nám ukazuje ryzí formu tohoto cvičení, bez kontextu a nějakého dalšího vysvětlování. Divák tedy může vnímat intenzivně tuto „běžnou“ situaci, kterou by v každodennosti zřejmě ani nepovažoval za důležitou nebo zajímavou. Zde mu je rozkryto, co všechno tato „každodennost“ skrývá, že je vlastně zajímavá a intenzivní. Obecně předpokládáme, že je důležité věci vnímat v kontextu. Zde si však uvědomíme paradox – teprve když situace vytrhneme z neutrálního kontextu, můžeme vidět jejich nevšednost. A právě v tomto upozorňování na situace (ať už sociální, genderové a jiné) je autorka stále zajímavá a aktuální.
Není proto s podivem, že její význam byl připomenut i loňským udělením Ceny Michala Ranného. Tu dostává umělec, který svým osobním vlivem, postojem či přínosem ovlivnil nastupující generaci.

Kristýna Kopřivová, publicistka

Foto Polansky Gallery



  Krize lamp
  Jak to vidí Max Kašparů
 
  Lynch a idea odpuštění

  Dívejte se  
 
  Fassbinder - samouk a vizionář
  Nalaďte si