|
|
Ivan Kusnjer, operní zpěvák
Jak dopadla premiéra?
Musím říct, že měla mnohem větší ohlas, než všichni čekali, a
že to byl jednoznačný úspěch pana Franze i celého inscenačního
týmu. Myslím, že se dočkáme mnoha repríz, protože úspěch
premiéry byl vskutku nečekaný a lidem se to velmi líbilo.
Soudobé hudbě se nevyhýbáte, vzpomeňme operu Osm písní pro
šíleného krále, za kterou jste obdržel jednu ze tří Cen
Thálie, jimiž jste byl v průběhu let 1994 až 2001 oceněn.
S jakým očekáváním jste přijal roli ve Franzově Válce s mloky?
Když Vladimír Franz tuhle operu zhruba před osmi roky dopsal,
oslovil mě, zda bych v ní nezpíval hlavní roli. Souhlasil
jsem, i když se to realizovalo až nyní. Musím podotknout, že
učit se takovou roli je velice náročné. Je to v podstatě třetí
nejtěžší role, s jakou jsem se kdy setkal. Předcházela jí role
v Daviesovi a představení Poslední páska, které obsahovalo jak
Mihalovićovu operní, tak činoherní verzi Beckettovy hry, v níž
účinkoval Josef Vinklář. Zaplnit sám ten velký prostor
Národního divadla bylo skutečně těžké. Mám ale tahle díla rád
a rád v nich zpívám.
Klade Vladimír Franz na zpěváka velké nároky?
Ano. Sbor to má sice také obtížné, ale přece jen je jeho part
rytmický a melodický. Kdežto sólisté se tolik melodie a
zpěvnosti nedočkali. Je to zkrátka těžké jako každá moderní
opera.
Když zpěvákovi nepomáhá melodie, jak si zapamatuje svůj part?
Máte-li absolutní sluch, párkrát si přečtete stránku
partitury, zopakujete si ji, a umíte to. V opačném případě si
musíte mnoho tónů odvozovat, něco vybírat z orchestru, něco od
kolegů, je třeba hodně počítat, protože nástupy na nic
nenavazují, a podobně. Zkrátka je v tom díle a jeho
inscenování mnoho záludností. Musím velmi pochválit Marka
Ivanoviće, který Válku s mloky hudebně nastudoval. Byl
neuvěřitelně precizní. Myslím si, že to je skvělý mladý
muzikant, který má všechny předpoklady být výborným operním i
symfonickým dirigentem. I přístup pana režiséra Davida Drábka
byl velmi podnětný.
K práci činoherních režisérů v opeře býváte značně kritický...
To se ale týká inscenací klasické opery, například Verdiho,
kde už existují nějaké zkušenosti, jak to dělat. Ovšem
v případě Franzovy opery mohl pan režisér Drábek pracovat jen
se svými představami. Nikdo před ním tu operu neinscenoval. Je
ovšem otázka, jestli mám právo režiséry kritizovat. Nechť si
to udělají, jak chtějí. Ale některým by neměly aspoň vadit
noty.
Zažil jste tolik zkušených a věhlasných operních režisérů a
dirigentů... Nesvrbí vás někdy pusa?
Mně svrbí pusa pořád. Ale je pravda, že už nejsem tak divoký,
jak jsem býval. Věk leccos obrousí. Někdy svůj názor řeknu,
ale když vidím, že to nemá cenu, z inscenace raději odstoupím.
Bývá to v těch případech, kdy vám inscenátoři tvrdí, že
„teprve teď uvidíte, jak to má být“. Říkat tohle lidem, kteří
pracovali se zkušenými režiséry a dirigenty, kteří opravdu
věděli, „jak to má být“, je neprozíravé a bere to chuť do
další spolupráce.
Co se za dobu vašeho působení v Národním divadle změnilo?
Vznikaly dříve kvalitnější inscenace, protože byl na jejich
přípravu delší čas a věnovali se jim lidé, jejichž oborem byla
výhradně opera?
Tahle doba s sebou nese – v krátkém čase toho stihnout co
nejvíce. Ale je otázka, jak kvalitně. Dřív byla před každým
představením běžná ansámblová zkouška, a mohli jste si zkusit
se z ní uvolnit! Dnes je divadlo postavené na hostování – ať
tuzemských, či zahraničních zpěváků. Scéna z ekonomických
důvodů rozpouští svůj stálý soubor a dává přednost hostům.
Myslím, že to není dobře, protože dnešní zahraniční hosté
častokrát nedosahují ani z poloviny úrovně domácích. A proč
naše zpěváky nevyužívat, dokud je ještě máme?
Jaký máte názor na způsob uvádění repríz?
Dřív jsme hráli Prodanou nevěstu třeba čtyřikrát do měsíce.
Dnes ji hrajeme s bídou jednou, je vyprodáno, ale víckrát ji
nenasadíme. Nová inscenace má šest až osm repríz a pak jde
pryč. To je systém divadel, jako je Vídeňská státní opera a
další, které však mají jiné podmínky, především finanční.
Co říkáte na hlasy navrhující, aby se zrušily nákladné české
operní scény a zájemci o operu jezdili do Vídně, Drážďan,
Berlína?
Něco zrušit tahem pera je velmi jednoduché. Ale pak to znovu
budovat stojí mnoho a mnoho úsilí. Umění mělo dříve mnohem
výsadnější postavení než dnes, kdy se ocitlo takřka na
chvostě. Myslím si, že vyřešit by to šlo jednoduše. Ale ti,
kteří to dovedou, by si museli vzít tužku a papír a určité
věci si spočítat. Nesázet na růst úředníků, ale umělců –
podívejte se jen, jak se dodneška zmenšil sbor Národního
divadla. Výdaje se omezují, naopak termíny nastudování se
zkracují, a potom se kvalita ztrácí.
Někteří hudební publicisté tvrdí, že Národní divadlo by mělo
mít trvale na repertoáru základní český repertoár.
Jsem také toho názoru. Vždyť kdysi jsme uváděli celého
Smetanu, celého Janáčka... Dnes se řekne, budeme dávat to, na
co budou diváci chodit. Jsem toho názoru – a možná to je
zpátečnické –, že bychom se měli domluvit třeba s Litomyšlí a
dalšími městy, které pořádají hudební festivaly, aby nám
pomohly najít ve svém regionu diváky, a pak bychom nemuseli
jednu inscenaci hrát pětkrát, ale třeba dvacetkrát.
Jsou mladí pěvci v českých divadlech přetěžování?
Asi bych to tak nenazval, ale je pravda, že mladí zpěváci
přijdou do angažmá a za minimální peníz se snaží rychle
oddělat. Když jsem začínal v Ostravě, bylo nás tam pět
barytonů. A když jsem chtěl zpívat určitou roli, šéf mě usadil
slovy, počkej si, na to ještě nemáš. Do některých rolí musíte
dozrát. V pětadvaceti na některé role nemáte ani hlasově, ani
herecky. Ale když si je vydupete, během pěti šesti let si
odděláte hlas.
Alena Sojková
Foto Martin Pekárek
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, v prodeji od 22. 1. |
