|
Jiří
Vejvoda,
publicista
Komu to slouží?
Ve druhé polovině roku 2012 se rozliční lidé a různé instituce
sesypaly na britského veřejnoprávního vysílatele BBC jako
vosy. Ano, vlastními neobratnostmi se účelově pojaté palbě
vystavila sama. Napřed se provalila aféra dávného prznitele
Savila, zvláštním načasováním odstartovaná až těsně po jeho
smrti, kdy už k ní obviněný nemůže být vyslechnut a místo
lidového lynče nezávisle souzen. BBC se nedokázala účinně
bránit, přestože měla po ruce řadu argumentů. Od toho, že
Savile nebyl jen jejím protagonistou, ale opakovaně působil i
v soukromých médiích, až po konstatování, že není snadné
vpustit na veřejnoprávní obrazovku případ, který policie
v dotčené době odložila pro nedostatek důkazů. Vzápětí se
doutnající stoh morálního rozhořčení nad přehmaty média
povinně placeného občany rozhořel dalším incidentem. Ještě
podivnějším. Pátracímu pořadu Panorama televizní odnože BBC se
kdosi svěřil s tím, že byl kdysi dávno obětí zvrhlých choutek
významného konzervativního politika. Sotva byla jeho výpověď
odvysílána, veřejně ji odvolal. O co asi šlo? Byl reportér tak
neobratný, že naletěl komusi, kdo si chtěl buď užít pět minut
pochybné slávy, nebo si přivydělat honorářem? Či hůř, nechal
se ošálit provokatérem ve chvíli, kdy byl na BBC stupňován
tlak? Pokud ano, je na místě odvěký dotaz: Komu to slouží?
Pravděpodobné jsou dvě možnosti. Politická pravice, vládnoucí
v Británii s nejapnou podporou liberálních demokratů, má
ve své ideologii zakódovánu nedůvěru k něčemu, co není ani
státní, ani soukromé, ale „neuchopitelně“ veřejnoprávní. Navíc
loni přistálo premiéru Cameronovi máslo na hlavě v souvislosti
s odposlouchávací aférou privátního bulváru, odkud se
rekrutoval jeho tiskový mluvčí a blízká (rodinná?) přítelkyně.
Odvést ve stylu „vrtěti psem“ pozornost jinam, je přece
vítané… Druhým, kdo si na BBC v jejích těžkých chvílích smlsl,
byla v konkurenčním prostředí privátní média. Nikoli jen přímí
protivníci jako rozhlas či televize; vždyť webové stránky BBC
s bleskovým informačním servisem, dostupné zdarma, jsou solí
v očích novinám i časopisům, zachraňujícím se přechodem od
potištěného papíru ke zpoplatněnému internetu. Z těchto sfér,
neštítících se ani předstíraného telefonátu vedoucího
k sebevraždě nevinné spojovatelky, se rozlehl farizejský ryk
útočící na nejcitlivější bod – důvěryhodnost BBC, na níž je už
devadesát let budována její prestiž. Proto si ji lidé platí i
dobách krize… A teď jim „privát“ mezi řádky vzkázal: „Proč to,
lidičky, děláte, když ti z BBC nejsou roztomilí jako my, a
navíc jsou nemravní a nespolehliví?“ Takový je boj o přežití
na mediálním trhu. Navíc plný paradoxů. Nepůsobí snad média
veřejné služby kvůli honbě za poslechovostí a sledovaností
stále povrchněji ? A nekritizují je pak za to politici,
neschopní hodnotit veřejnoprávnost podle jiných kritérií než
manipulovatelných čísel?
Po právu se „letní král“ Entwistle, který byl generálním
ředitelem BBC jen čtyřiapadesát dnů, vzdal na podzim své
funkce. Když na jeho firmu dopadaly hromy a blesky, neuměl se
jí zastat: „Moment, vážení v parlamentu i na ulici! Útočíte,
byť možná oprávněně, jen na střípek z naší mozaiky. Uznávám,
že na televizní zpravodajství včetně investigativy je nejvíc
vidět. Ale BBC nabízí mnohem víc. Televizi s hranými dokumenty
a skvostným archivem. Rádio s vážnou hudbou, rozhlasovými
hrami, pořady pro děti i etnické menšiny a vysíláním do
zahraničí. Tak nás přestaňte zostuzovat, když se vám to hodí
do krámu!“
Že leckdo v BBC své řemeslo umí, dosvědčila reportáž
odvysílaná v pořadu Newshour 21. 12. 2012. Sugestivně nás
zavedla na schůzi řecké strany Zlatý úsvit. Za souhlasného
bučení davu se řečník právě posmíval zprávě z médií, že
straničtí mládežníci zbili novináře a zahraničního dělníka:
„Ach, moji druzi ve zbrani, copak to přijímáme za členy? Půl
hodiny prý bijí zrádce, tlučou do přivandrovalce, a on to
přežije… Musíme se polepšit!“ Brzy se ve zvuku ocitáme
uprostřed strkanice, když je reportér BBC odhalen a vykopnut
na ulici: „Jedno si zapamatuj, ty žide. Před třemi lety nás
nebylo ani dvacet tisíc, teď je nás skoro půl milionu!“ Jestli
toto není aktuální, angažovaná publicistika, pak už nic. |