|
|
 Před
deseti dny
Sedím u stolu u nedělní rodinné snídaně, a protože nás čeká
druhé kolo volby prezidenta a předvolební boj vrcholí, v hlavě
mi hučí internetové přestřelky, vybuchují nášlapné miny
otázek, hvízdají nálety hesel, zabodávají se bajonety urážek a
lží. Žena chápavě mlčí a já se snažím přijít na to, jak napsat
tenhle fejeton. Obvykle totiž vyjde až po deseti dnech od
chvíle, kdy ho dám dohromady, což má spoustu nevýhod, pokud se
nechci pokaždé věnovat jen nějakému nadčasovému tématu. To, co
teď čtete, jsem zkrátka napsal před deseti dny, a protože
události se valí jedna za druhou, co do aktuálnosti jsem v
podstatě vyřazen z boje. Například nevím, jak ty volby
prezidenta dopadly, zda vyhrál „muž minulosti“ nebo „muž
přítomnosti“, jak se ti pánové porůznu označovali. A tudíž ani
nemohu tušit, jaká teď ve společnosti vládne nálada. To se pak
špatně píše, postěžuju si a přilévám si do šálku s kávou ještě
trochu mléka.
Jenže já dnes ty volby nějak nemůžu vyhnat z hlavy…
To, co se z vašeho pohledu minulý pátek a sobotu stalo, není
možné změnit, musíme se s tím naučit žít. Ale ať už je podle
vás volební výsledek jakýkoli, mě nejvíc překvapilo, jak se
zdánlivě už apatičtí, lhostejní a na všechno připravení lidé
vyburcovali k aktivitě a angažovanosti. Starost o věci veřejné
najednou potlačila i zájem o Tipsport extraligu, možná dokonce
o povánoční slevy, a takzvaná mlčící většina zase jednou
nahlas promluvila.
Skoro se tomu nechce věřit. Přímá demokracie na celostátní
úrovni je mi protivná; spíše než za vládu většiny považuji
demokracii za složitý systém, jehož smyslem je ochrana menšin.
Ale nepředpokládal jsem, že možnost volit prezidenta přímo
zvedne takovou vlnu euforie, což je z hlediska občanské
společnosti určitě dobře. Je pravda, že to způsobila hlavně
naděje, že nebudeme muset přihlížet souboji dinosaurů; že se
objevily i jiné, čerstvější postavy a s nimi šance na
rozvíření našeho malého českého politického bahniska. Z těchto
úhlů pohledu byly tyto volby už před druhým kolem velmi
úspěšné.
V posledních hodinách teď pořád dostávám textovky, v nichž se
opakuje věta: „Ať to vyhraje kdokoli, budeme tam mít toho,
koho si zasloužíme.“
I to lze chápat jako dobrou zprávu. Aspoň víme, jací jsme...
Zvednu hlavu od kávy a žena povídá:
„Už vím, o čem bys měl psát ten fejeton. O našem kocourovi.“
Trochu nedůvěřivě se zašklebím. Provokuje? Dělá si legraci?
Ale ona pokračuje:
„Náš kocour dělá všechno naplno a pořádně. Nic nefláká. Když
spí, spí pořádně. Když se protahuje, tak mu člověk až závidí,
jak to dělá pořádně. Když žere, dělá to pořádně. Hraje si,
loví, mňouká, přede, všechno dělá naplno a doopravdy. To bys
měl napsat.“
Tak to sem píšu. Když budeme věci dělat jako náš kocour, možná
zvládneme i těch příštích pět let...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
