 Jiřina
Prekopová, psycholožka
Byla některá z vašich životních zkušeností pro vaši kariéru
fatální?
Nad tím jsem ještě nikdy neuvažovala, protože událostí a
zkušeností, které můj život nasměrovaly, bylo více. Předně to
byl určitě komunistický zákaz, kvůli kterému jsem nemohla
v tehdejším Československu dostudovat. Vzdělání se mně dostalo
až v emigraci. Samozřejmě, pokud bych komunistům podepsala
spolupráci, diplom bych získala. Raději jsem ale šla pracovat
do zemědělského družstva. V tu dobu jsem také pochopila, že
lidský život má i duchovní rozměr a že musím jít pro poznání
do hloubky. Netušila jsem, jen jsem to vnitřně vnímala, že můj
odpor ke komunistickému režimu je v pořádku a že si musím
vystavět žebříček hodnot.
Z jakých rodinných podmínek jste tedy do života vyšla?
Můj otec měl stavební firmu, ale na začátku války
zbankrotoval, když se na burze změnily ceny stavebnin. Rodiče
to velmi těžce nesli a málem to skončilo jejich sebevraždou.
Maminka měla zemědělské kořeny a byla to velmi zbožná žena.
Jsem jí velmi vděčná za svoji praktickou mystiku. Dala mi
výchovu na základě desatera. Ale musím se přiznat, že jsem
dovedla lhát, jako když tiskne! Jednu věc si nesu jako vzor a
osobní zkušenost po celý svůj život. Mým rodičům vydrželo
manželství, a to přesto, že jejich vzájemná láska dávno
vyprchala. Oba byli velmi rozdílní. Kamenem úrazu byl pak
vztah k penězům. Pro otce nic neznamenaly, ale matka k nim
měla vřelý vztah. Díky otci tak vím, že peníze jsou sice
k životu potřeba, ale jejich hromadění nepřináší štěstí.
Bankrotem otce jsem začala peníze dokonce nenávidět.
Co se vám dnes vybaví při slovu rodina?
Především fakt, že vznikají nové generace lidstva.
Ale právě tato zkušenost – mít vlastní rodinu, děti, vám byla
upřena. Přesto se celý život rodinou a dětmi zabýváte. Nechybí
vám ve vaší praxi osobní poznání?
Chybí. Na druhou stranu jsem se mohla objektivně vcítit do
rodičů i dětí, mohla jsem se na ně dívat růžovými brýlemi a
v klidu si zmapovat různé situace a problémy, protože jsem
nebyla zatížená výchovou vlastních dětí. Objektivní pohled
jsem získávala právě tím, že jsem sama mateřství neprožila.
Z pohledu ryze ženského jsem však strašně toužila po dětech,
chtěla jsem jich mít třeba deset.
Váš muž pracoval v uranových dolech. Mužům, kteří v nich
dobývali uran, se rodily nemocné děti. Proto měl manžel vždy
radost, když jste o počaté dítě přišla, na rozdíl od vás,
která jste byla nešťastná. To je nepředstavitelná manželská
rozpolcenost.
Ano. Já bych byla s láskou přijala i postižené dítě. Můj
manžel již nežije, ale přesto mně po něm něco zůstalo. Když se
mnou loni odvysílala Česká televize pořad Třináctá komnata,
přihlásil se ke mně nemanželský syn mého muže, kterého se mu
podařilo přede mnou zcela utajit. Pro mě je to však na sklonku
mého života velká radost.
Zmínila jste zdravotně postižené děti. Lze vaše zkušenosti s
metodou pevného objetí používat i ve vztahu s těmito dětmi?
Jistě. Praxe je trochu odlišná, ale láska musí být stejná,
ne-li větší. Postižené děti totiž nemají problém se nechat
obejmout, naopak, ony po tom nesmírně touží.
Většina lidí prožívá vzhledem ke své původní rodině jistou
nedomilovanost. Je možné zpětně dohnat promarněné chvíle?
Doobejmout, domazlit, domilovat…
Myslím, že ano. Jestli stoprocentně, to si ale nejsem jistá.
Rozhodně je dobré se o to pokusit. Moje kolegyně
psychiatrička, když pochopila podstatu mých sdělení, naučila
svoji devadesátiletou matku mazlit se. Tato stará žena jako
dítě nikdy nepoznala vroucí mateřskou lásku. Byla dcerou
panské služky ve Vídni. Proto se neuměla mazlit ani se svými
dětmi. Ale stal se velký zázrak, a ona – v té době již
upoutaná na lůžko – objevila, co je láska a jak se vyjadřuje
dotykem. Ty dvě ženy si začaly vyměňovat hlazením tělesný
kontakt a city, až se jich nemohly nabažit.
Pracujete především s velkými a malými emocemi.
Velké emoce dokážou člověka strhnout. Negativní mohou dohnat
člověka až k vraždě. Pozitivní však přivedou muže či ženu
k velké lásce. Za každých okolností je nutné hlídat správnou
míru adrenalinu, abychom neupadli do extrému. Člověk musí
zvládat své vnitřní bouře, ať již je jejich příčinou cokoliv.
K tomu jsou puzeni všichni živí tvorové, protože mají v těle
stejné hormony jako lidé. Člověk má však výhodu, že k tomu
může používat svoji mimiku, výraz, obličej. Ukázat třeba svoji
bolest, zpracovávat ji tak dlouho, až se promění v lásku.
To zní přímo mysticky…
Je to kámen úrazu pro kritiky mé celoživotní práce. Nechápou
onu možnou proměnu.
Mohou se rodičovství naučit i lidé, kteří v dětství neměli
žádný vzor?
Tito lidé jsou jistým způsobem znevýhodněni, ale během své
praxe jsem pochopila, že téměř každému člověku byl přírodou
dán do vínku určitý způsob chování, který je k dobrému
rodičovství potřeba. Některé vzory jednání máme zkrátka
dispozičně dané v genech. Je to přírodní řád, kdy se samice
nebo samec musí postarat o mládě, protože jinak zahyne.
Bezesporu je ideální, když všechna mláďata, včetně lidských,
odkoukají a prožijí praxi rodičovské péče na sobě. Člověku ale
nemusí bezpodmínečně předávat lásku rodič. Stačí k tomu třeba
i láskyplný pedagog. Prostě, zažít lásku! S tím souvisí i
vzory pro řešení konfliktů v partnerských a rodičovských
vztazích. Zde je opravdu důležité mít zkušenosti z rodiny,
protože se jinde těžko hledají. Důkazem jsou manželství dětí
z nefungujících, rozpadlých rodin, nebo vztahy dětí z dětských
domovů.
Co vás na dětech dojímá?
Jejich láska. Dítě chce být milováno a chce milovat. Pokud se
mu toho dostane, je šťastné.
Proč jsou naopak některé děti opravdu zlé?
Protože jsou pokažené rodinou. Pokud si nechají rodiče už
malým dítětem poroučet, ono velmi brzy pochopí, že má nad nimi
nadvládu a stane se z něho malý tyran!
Vaše jméno je spojeno především s terapií pevného objetí. Máte
mnoho příznivců i odpůrců. Stalo se vám někdy, že vaše praxe
selhala?
Ano. V případech, kdy jsem své pacienty přecenila a myslela
si, že moje pevné objetí zvládnou. V mé metodě nejde o žádné
fyzické násilí. Člověk člověka obejme. Pevně, ne jen tak
lehounce, aby se neřeklo. Úspěch mé práce předpokládá od mých
klientů vnitřní přijetí této metody. Pokud se s ní člověk
neztotožní a neotevře se jí, nemám šanci. Proto se snažím
lidi, kteří mě žádají o pomoc, na vlastní terapii vždy
perfektně připravit.
Pavel Sršeň
Foto Šárka Ševčíková
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání TR č. 6, které
vychází 29. ledna. |
