|
|
Vlci uprostřed betonu velkoměsta
K nejpříjemnějším loňským počinům na domácí hudební scéně
jistě patří druhé album příležitostné formace Umakart, o níž
se zhusta píše jako o českém „all stars bandu“ – ne snad ve
smyslu instrumentálním, na hráčské mistrovství tu nikdo
neaspiruje, spíš jde o výjimečnou schopnost členů kapely
aranžovat a nacházet adekvátní zvuk. Připočtěme samozřejmě
skladatelskou nápaditost a lehkost zpěváka Priessnitz a
kreslíře Jaromíra Švejdíka, které dávají producent a kytarista
Dušan Neuwerth a programátor a baskytarista Jan P. Muchow
(abychom vyjmenovali osu skupiny) náležitě vyniknout.
Od první desky Manuál se Umakart na aktuálním albu Vlci u
dveří (vydal Supraphon) vlastně nikam dál neposunul, jen plně
zužitkovává atributy své originální žánrové škatulky
„městského folku“. Písně v povlovném tempu jaksi nenuceně
dospívají k výrazným refrénům, „špinavý“ zvuk i nálada
nahrávky evokují všechny odstíny zamračené velkoměstské šedi.
A hrdinové obdobně neučesaných textů tu neutěšenost podtrhují,
ať už to jsou týpci v sídlištních hernách a hospodách, děsivý
„bezprsťák“ z nejčernějších snů nebo vlci u dveří, co „maj
uniformy a černý boty“. Posluchači skoro zbývá jen ta
„kolejnice v zatáčce/položit se a zavřít oči“, jak se zpívá v
úvodní písni Ve 4 ráno na slova nového spolupracovníka
Umakartu, krucemburského básníka a držitele Ceny Jiřího Ortena
Jana Těsnohlídka.
 Že
styl Umakartu není přes svou výlučnost nevstřícný k
posluchačským „středním vrstvám“ víme přinejmenším od
soundtracku k filmu Alois Nebel, pro který kapela s hostujícím
Václavem Neckářem vyprodukovala Půlnoční; právě Švejdík,
Neuwerth a Muchow jsou ostatně podepsáni i pod zpěvákovým
albovým comebackem Dobrý časy s dalšími již prověřenými
skladbami Bejvávalo a Na Rafandě. Pro své vlastní album si
tahle parta popových kreativců vymyslela písně obdobně hitové
a syrovostí provedení ještě uvěřitelnější. Lepších nahrávek tu
v roce 2012 v kategorii popu skutečně mnoho nevzniklo. Jestli
nějaká.
Milan Šefl
Foto Bára Prášilová
|
