|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Nebýt lhostejný – ani v době moru
Francouzský spisovatel Albert Camus vydal román Mor v roce
1947. Bývá tedy často (a zjednodušeně) brán pouze jako kronika
válečných let, alegorie boje proti fašismu. Nové čtení však
ukazuje, že Camusovo dílo má všeobecnější platnost. Dramatik
Jan Vedral s dramaturgem Hynkem Pekárkem se rozhodli na tuto
skutečnost upozornit dvoudílnou dramatizací, kterou v jednom
odpoledni uvedl Český rozhlas 3 – Vltava. Zatímco Camus
zasadil svůj příběh do alžírského města Oran, v rozhlasové
inscenaci je město anonymní, všeplatné; samotný jeho příběh je
nám představován jako jakési doku-drama, které moderují
reportéři v „naturščickém“ podání Jana Pokorného a Ivany
Denčevové. Autor je zde zastoupen postavou Experta (Martin
Finger), který na zjednodušené otázky a formulace reportérky
odpovídá vždy spíše dalšími otázkami, znejasňováním zdánlivě
jasného či popíráním mediálně stravitelných „pravd“.
V útržcích osobních vzpomínek, zachovaných zvukových záznamů i
nedoložitelných rozhovorů se nám zpřítomňují osudy několika
hrdinů z města moru. Když se ve městě objeví první případy
této zákeřné nemoci, začnou s ní někteří bojovat aktivně:
lékař Rieux (Ivan Trojan), Tarrou, zprvu pouze pozorovatel
dění a později Rieuxův pomocník (František Němec), doktor
Castel (Ladislav Frej). Další obyvatelé se pokoušejí s
existencí moru bojovat po svém: úředník Grand (Jan Hartl) se
snaží vytvořit dokonalou první větu zamýšleného románu, soudce
Othon (Pavel Rímský) za všech okolností dodržuje své zvyky a
zákony, jezuita Paneloux (Michal Pavlata) se zaslepeností
vyzývá k pokání a příznání si viny za mor, novinář Rambert
(Ivan Řezáč) se snaží vymanit se z karanténní zóny. Všechny
však vývoj událostí přiměje přidat se k těm prvním. Málokdo z
nich přežije, mnozí z nich zemřou na úsvitu lepších časů;
jediní, kteří morovou ránu bez problémů přečkají, jsou
„existence“ Cottard (Tomáš Töpfer), který moru a chaosu v něm
vzniknuvším vděčí za svobodu (pro svůj pokus o sebevraždu by
byl jinak vyšetřován) a starý astmatik (Jaroslav Kepka), který
léta nevychází ze svého bytu a o nic se nezajímá.
Camusův a Vedralův Mor je fascinující především určitou
nehybností, kterou jeho příběh (navzdory snahám jednajících
postav) oplývá. Profylaktické akce, stylistické zdokonalování
věty i přebírání hrachu tu má jakoby stejnou účinnost; rozdíl
je jen v morálním úhlu pohledu. Snaha Rieuxova, Grandova,
Rambertova, Tarrouova i Castelova jako by narážela na
mrtvolnou hradbu svých spoluobčanů.
Hynek Pekárek jako dramaturg zvolil – podobně jako u
Shakespearova Coriolana, který měl premiéru o týden dříve –
výborně téma doby; Camusův – Vedralův Mor nám ukazuje naši
vlastní společenskou nehybnost, neochotu angažovat se v
podstatných věcech. Zároveň nám však na příkladech hlavních
hrdinů ukazuje, že i moru – ať skutečnému či společenskému –
se lze vzepřít, byť i jen svým malým, osobním dílem. I přínos
režiséra Dudíka je nepřehlédnutelný. Vedralův text převádí s
důrazem na hlavní myšlenky díla, herce vede k přirozeným
výkonům bez šaržírování a jednotlivé scény sceluje sugestivním
zvukem, připomínajícím chrastění kostí či šňůrek.
Na inscenaci Camusova Moru se určitě nebude v archívu prášit.
Tedy – nemělo by se.
|
