Číslo 6 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s psycholožkou.
Jiřinou Prekopovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Miloš Čermák, publicista

Slovenští novináři mají zaracha

Uf, to se mi ulevilo, že jsem ten mezinárodní karambol nezavinil já. Píšu totiž už několik let každé pondělí do slovenského deníku Sme krátkou glosu nazvanou Stlpček z Česka. A tak když jsem zahlédl v českých médiích „Deník Sme napsal, že Zeman je jako Mečiar“, trochu mně zatrnulo, jestli náhodou necitují mě. Ne snad, že bych dotyčnou větu napsal (ani si to nemyslím), ale proto, že se mi už několikrát stalo, že z mého sloupku citovala ČTK ve své rubrice Ze zahraničního tisku. Nikoliv ovšem s mým jménem, ale s úvodem „Jak píše slovenský deník Sme“, případně „Jak tvrdí komentátor slovenského deníku Sme“. Nic přitom není vzdálenější pravdě: tu glosu píše Čech žijící v Česku a jako takový publikující pravidelnou českou glosu.
Nakonec se ukázalo, že dotyčný komentář, tvrdě kritizující Miloše Zemana, napsal kmenový komentátor zmíněného listu Peter Morvay. Ani on není jakýmsi chodícím názorem deníku Sme. Že Zemana podezírá z mečiarovských tendencí, ještě neznamená, že si to myslí i noviny či jejich vydavatel (jeho komentář nebyl opatřen větičkou, že jde o „názor listu“), že si to myslí ostatní slovenští novináři nebo nedejbože celé Slovensko. Česká média však právě takto s názory ze zahraničních médií pracují. Asi i proto, že vypadá mnohem působivěji napsat, že „Britové by na Hradě raději viděli proevropského konzervativce Schwarzenberga“, než „na blogu deníku Financial Times se objevila krátká noticka o tom, že Schwarzenberg by byl lepší prezident“.
Názoru „zvenku“ se v Česku tradičně přikládá větší důležitost než stejnému názoru „zevnitř“. Někdy to má svou logiku, vždyť lidé žijící v cizině nás vidí s potřebným odstupem a bez osobního zaujetí, které my „domorodci“ nutně máme, a je jedno, zda realitu spíš přikrašlujeme, anebo líčíme naopak v ještě temnějších barvách. Na druhou stranu je problém s relevancí. Když se nějaký názor objeví s visačkou „komentář listu“ v renomovaném světovém médiu, například New York Times, Frankfurter Allgemeine nebo The Economist, pak to má nepochybně svou váhu a důležitost. Stejně tak když se Česku věnuje větší článek, reportáž nebo analýza.
Ale upřímně řečeno se to nestává moc často, na to, aby se námi zabývala respektovaná světová média, jsme příliš nevýznamnou a nudnou zemí (byť zaplaťpánbů za to). V dnešním mediálním světě však ani značka konkrétních novin či časopisu nestačí. Abychom si o důležitosti zmínky o Česku v zahraničním médiu udělali obrázek, musíme dnes vědět víc: zda dotyčný text vyšel na papíře, anebo jen na webu, kdo ho napsal (byl to zaměstnanec redakce, nebo její spolupracovník?), případně jestli jde vůbec o text profesionálního autora, anebo třeba jen o blog neplaceného spolupracovníka.
Jak si možná pamatujete, on ten příběh komentáře o Zemanovi v deníku Sme měl pokračování. Velmi totiž rozzlobil samotného Miloše Zemana. Svým způsobem je to obrovská pochvala, vždyť Miloš Zeman dává nám, tuzemským novinářům, už delší dobu najevo, že nás považuje jen za jakýsi obtížný hmyz, spíše bzučení mouchy, kterému netřeba přikládat žádnou důležitost. A hle, teď jeho hněv dopadl nejen na autora komentáře a dotyčný deník, ale rovnou na všechny slovenské novináře! Jak jsme se dozvěděli, odmítl poskytnout rozhovor nejen Sme, ale i všem ostatním slovenským novinářům! S prázdnou tak odešly i celkem vlivné televize Markíza a TA3. Jejich redaktoři to museli vnímat jako obzvláštní nespravedlnost, vždyť do té šlamastyky je uvrhla jejich konkurence!
Píšu tento sloupek přesně v polovině kampaně mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Na rozdíl od vás čtenářů nemám nejmenší tušení, kdo bude jejich vítězem. Pokud to je Miloš Zeman, není vyloučeno, že kvůli „drzému“ komentáři poruší i nepsanou zvyklost a nepojede na Slovensko ani na svou první zahraniční návštěvu. V tomto smyslu je dobře, že k onomu konfliktu v předvolební kampani došlo. Miloš Zeman nasadil vůči českým novinářům laskavou, téměř vstřícnou tvář. Když vypouštěl své bonmoty o novinářích (ve stylu „póvl a hnůj“), bylo to vždy v tak trochu laškovném duchu. Ovšem „zarach“ pro slovenské žurnalisty, bez rozdílu redakční i názorové příslušnosti, jako by zase ukázal toho starého Zemana, který média z hloubi duše neuznává a pohrdá jimi.
Znám jako novinář Miloše Zemana dlouho a celkem dobře. Dělal jsem s ním řadu rozhovorů, v polovině devadesátých let jsem o něm napsal knížku, lépe řečeno půl knihy (byl to Souběžný portrét jeho a Klause), v posledních rocích jsem ho i několikrát navštívil na Vysočině. Vím, že je inteligentní, schopný a osobně poctivý. A jsem si celkem jist, že může být dobrým prezidentem, určitě ne horším než Klaus. A taky přesně vím, co mu vadí na nás novinářích: že jsme často nevzdělaní, že děláme chyby a že jsme lidi, ne stroje. Že máme své názory, emoce a předsudky. Neměli bychom mít. Ale jsme takoví. A údělem politiků je tyhle naše slabiny tolerovat.
Jak říkám, nevím, kdo v tuhle chvíli, když čtete můj sloupek, sedí na Hradě. Ale vzhledem k epizodě se slovenskými novináři doufám, že je to „ten druhý“.



  Panelstory se podobá
  zoufalému výkřiku
 
  Vlci uprostřed betonu
  velkoměsta
 
  Dvakrát Nothombová:
  na svém a na jiném