|
|
Tragické finále zázraku z Číhoště
Psal se 25. únor 1950. Druhé výročí bolševického „vítězného“
puče. Do státního sanatoria pro stranické prominenty v pražské
Legerově ulici byl toho dne v odpoledních hodinách narychlo
přivezen z Valdic u Jičína podivnou eskortou umírající, oteklý
muž plný podlitin a ran. Vyděšené zdravotní sestře, která je u
příjmu, připomíná „strašně bitého a týraného vězně“. Ještě
nikdy předtím neviděla tak týrané lidské tělo. Po transfuzi a
nezbytné přípravě se koná operace. Za dozoru příslušníků
Státní bezpečnosti se špičkový zdravotní personál pokouší
zachránit Josefa Toufara, osmačtyřicetiletého kněze z Číhoště,
který po bezmála měsíčním mučení má být k „dispozici“ pro
připravovaný vykonstruovaný monstrproces. Chystají se ho
veřejně a lživě obviněn z toho, že údajně hýbal oltářním
křížkem a „podvedl tím prostý pracující lid“.
Po operaci byl pacient Josef Toufar převezen na pokoj.
Estébačka Věra Kantorová, která v převlečení za zdravotnici
seděla u jeho lůžka, později prohlásila: „Bylo úplně jasné, že
byl zmlácen asi takovým stylem, jako si pamatuji na krevní
podlitiny z koncentračního tábora v Terezíně. Mácha používal
množství gestapáckých metod.“ Venkovský kněz z Vysočiny Josef
Toufar dodýchal v luxusním sanatoriu ještě téhož dne večer.
Jeho mrtvé tělo bylo pak ve dne v noci střeženo a za několik
dní potupně zahrabáno do šachty ďáblického hřbitova – pod
jiným jménem. Monstrproces se nekonal, nicméně Státní
bezpečnost chtěla Číhoště propagandisticky využít a nechala
natočit jeden z nejohavnějších snímků české kinematografie.
Následovaly procesy s řeholními představenými, byly přepadeny
a likvidovány kláštery, decimace katolické církve a soukromých
zemědělců neznala míru.
O dramatickém finále životní cesty Josefa Toufara, duchovní
tváři a celém pozadí číhošťského případu po třiašedesáti
letech vypovídají ve středu 20. února v rozhlasovém dokumentu
autora tohoto článku desítky pamětníků a přímých účastníků
celého příběhu, jejichž svědectví byla „sbírána“ po dlouhá
léta. Vzpomínky blízkých Toufarových přátel, spolupracovníků,
farníků a žáků, posledních žijících přímých svědků pohybu
křížku i Toufarova mučení ve Valdicích, zdravotní sestry
asistující při operaci i strohá odpověď vyšetřovatele Máchy,
ale také archivní a dosud nepublikované materiály tvoří hlavní
zvukové plochy dokumentu, jehož název je citací z Toufarova
osudového kázání: „Uprostřed stojí ten, kterého neznáte.“
Tento dokument se stal také jednou ze „stavebních ploch“ pro
knihu Jako bychom dnes zemřít měli s podtitulem Drama života,
kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa
Toufara, kterou na sklonku loňského roku vydala Nová tiskárna
Pelhřimov.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
