|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Čajovna o fenoménu Kainar
První část vltavské Čajovny byla ve čtvrtém lednovém úterý
věnována nejnovější insenaci Divadla v Dlouhé Kabaret Kainar –
Kainar. Hosty Kateřiny Rathouské byli režisér Jan Borna a
dramaturgyně Ilona Smejkalová. Insenace je necelé dva měsíce
stará, má frenetický divácký úspěch, vyprodáno je na dlouho
dopředu. Řešením by určitě nebylo hrát inscenaci častěji, ale
co zkusit hrát ji i jinde?
Moderátorka je absolventkou divadelní vědy na FF UK, a tak mě
trochu zamrzelo, že neuvedla na pravou míru některá
ahistorická tvrzení obou umělců, „damáků“. Kupříkladu Ilona
Smejkalová si „nedovedla představit poezii (určenou ke čtení)
na jevišti“. Jako kdyby v moderních dějinách našeho divadla
nebyla v tomto ohledu úctyhodná tradice, minimálně od
Burianova Déčka přes celostátní hnutí divadel poezie v
šedesátých letech až k pražské Viole, která právě slaví
půlstoletí existence. Pravdu měl ovšem Jan Borna, který
poukázal na tradici ruskou či americkou, kde je vlastní
interpretace básníků mnohdy až masovou záležitostí – recitují
i na stadionech.
Jednou z příčin neuspokojené poptávky po vstupenkách do
Divadla v Dlouhé je i nestandardní, malokapacitní prostor.
Nehraje se totiž v sále, nýbrž v široké chodbě mezi divadelním
bufetem a zadním traktem hlediště (za balkonovými sedadly).
Divadelní prostor má tak tvar protáhlého obdélníku, kde
jeviště a hlediště jsou podél delších stran. Od diváků
k hercům je doslova pár kroků. Scénografie (Jaroslav Milfajt)
na nízké „estrádě“ evokuje prostředí městského bistra anebo
nádražního bufetu, v nějž se v druhé půlce také promění. Vlevo
je umístěn jazzový orchestr, v průčelí černá tabule, na níž
vrchní odškrtává Kainarovy básně a písně z programu. Spiritus
movens je Vrchní (Miroslav Hanuš); posouvá děj a je
zprostředkovatelem kontaktu s publikem, které baví i
drastickými gagy (například s obloženým chlebíčkem „upside
down“), vyzývá je k objednávkám nápojů, jež promptně přinese
reálná servírka z divadelního baru za diváky; je také
konferenciérem, který spojuje jednotlivá „čísla“, i platným
členem kapely. Žánrově jde, především co se hudební složky
týče (swing) o retro; ze stylového hlediska je to kultura
generace Josefa Škvoreckého a „konce nylonového věku“.
Kariéra Josefa Kainara nemá v české kultuře obdoby. O začátku
jeho umělecké kariéry se můžeme čerstvě dočíst v Otevřeném
deníku Jana Vladislava (Torst, Praha 2012): „Podobně neváhali
čeští básníci za procesů v padesátých letech... jásat, jako
třeba Josef Kainar, že odsouzení a popravení ‚kejklíři už
dotancovali na provaze‘.“ Pak přišlo Chruščevovo odhalení
kultu osobnosti, přišla „sladká šedesátá“, nová okupace,
„normalizace“. V roce 1971 se Kainar stal předsedou
kolaborantského Svazu českých spisovatelů. Právě tato jeho
politická „pevnost v kramflecích“ paradoxně umožnila, aby po
jeho verších sáhli tak tak trpění zpěváci – Mišík, Prokop,
Suchý, Olmerová.
Osud Kainarova díla je až nezaslouženě šťastný. Zlatovláska,
pohádka ve verších (s tendenčními politickými výpady proti
Západu), napsaná pro loutkové divadlo, se hraje v různých
úpravách dodnes; šlágry jako Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad
Brnem, Duben, první duben (na hudbu Irvinga Berlina), Já bych
si rád najal dům (na hudbu Dukea Ellingtona) a další se hrají
dodnes; krátce před Kainarovou smrtí se jeho veršů chytila
nejmladší generace a začala je zpívat. Co chtít víc? |
