|
|
 Blahopřání
V dobách, kdy jsme začínali s Jiřím Dědečkem vystupovat, jsme
se se spřízněnou dvojicí Vodňanský & Skoumal vídali poměrně
často. Většinou už měli za sebou průšvih, který nás teprve
čekal, a tak jsme si mohli snáze představit, jak bude vypadat
naše nejbližší budoucnost.
„Jak se vede?“ zeptal se mě Petr Skoumal, když jsme se zase
jednou potkali na Národní třídě. Podotýkám, že to bylo v roce
1980.
„Dobře! Chystáme premiéru v Divadle hudby!“ nedokázal jsem
ovládnout příval optimismu.
„No jo, Divadlo hudby… To stadium už máme za sebou,“ pravil
Petr chápavě.
A my s Dědečkem jsme ho měli za sebou vzápětí – po třech
představeních, kdy nás podobně jako předtím naše starší kolegy
z divadla vyrazili...
Když jsme se s Jiřím rozešli, hrál jsem nějaký čas ve dvojici
s Petrem Skoumalem. Zpívali jsme spolu na Chmelnici, v Městské
knihovně a taky na Lipnici, kde poprvé po osmnácti letech
promluvil z pódia Václav Havel. Petr se tenkrát radostí mírně
přiopil a při koncertě potom tak strašně zpomaloval, až jsem
myslel, že to snad nedohrajem... Zpívali jsme tam společně i
Poločas rozpadu, podle mě Petrův nejsugestivnější vlastní
text: „Říkali ti, že pravda zvítězí, ale zapomněli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá, a taky říkali: Kdo lže, ten krade.
Říkali ti, že krást se nesmí, a mezitím ti ukradli celej
život. Tvářili se nezištně, když ti prohrabovali kapsy, a
usmívali se vlídně, když ti za rohem zkroutili ruce a pak tě
pozvali na skleničku a říkali: Co sme si, to sme si. A pravda
zase zvítězila a ani o tom nevěděla...“
V dobách, kdy jsem vůbec neměl peníze, mi Petr strašně levně –
a ještě k tomu na splátky – prodal klávesový nástroj Roland JX
3P a učil mě aranžovat písničky. Pak jsme spolu složili
Předvánoční koledu a dodnes ji občas oba zpíváme, loni dokonce
dvakrát poprvé společně: „Zas budou Vánoce, ty svátky
vkladních knížek, dav najde Ježíška a hned ho sejme z kříže…“
Když jsme byli v osmaosmdesátém na zájezdě v Olomouci, koupil
si tam v knihkupectví knížku Emanuela Frynty Písničky bez
muziky a celou zpáteční cestu mi z ní předčítal. Smál jsem se
tak, až měl strach, že se vybouráme, ale naštěstí jsme to
přežili. Petr pak z těch veršů udělal písničky, které si děti
dodnes zpívají, takže na představení Kdyby prase mělo křídla v
pražském Divadle v Dlouhé, kde je Petr hraje, bývá pokaždé
vyprodáno.
Občas jsme teď v kompletní sestavě s Jiřím Dědečkem a Janem
Vodňanským zase všichni vystupovali u příležitosti vydání
reedice dvojalba Večírek rozpadlých dvojic. Na jevišti jsem
prohlašoval, že dnes to už je spíš večírek rozpadlých
jednotlivců, avšak Petr, který je z nás všech nejstarší, je
bezpochyby ten nejméně rozpadlý. Kromě toho, že ještě občas
vystupuje v tradiční dvojici s Janem Vodňanským, hrává i na
klávesy s rockovými kamarády kolem Mišíkova Etc…, s nimiž
strávil taky kus života. Že je mu teď v březnu pětasedmdesát,
to byste vážně nepoznali. Ale je to tak.
Gratuluju, Petře, a přeju všechno nejlepší!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
