|
|
Groteskní reflexe totalitní doby
Ostravská Komorní scéna Aréna se v poslední době řadí mezi
naše nejosobitější divadla. Návštěvníci jejího takřka
klaustrofobického sálku i odborná kritika oceňují jak její
ambiciózní dramaturgii s částečnou orientací na regionální
tematiku, tak pozoruhodné umělecké režijní a herecké výsledky.
Tento trend výrazně potvrzuje inscenace S nadějí, ale i bez
ní, kterou na podkladě původního textu zdejšího dramaturga
Tomáše Vůjtka nastudoval v české premiéře režisér Ivan Krejčí.
Dokumentárně přesně podložená předloha, oceněná již před třemi
lety v radokovské dramatické soutěži, podává – s potřebnými
časovými přesahy – mrazivou sondu do krutého období padesátých
let s hrdelními politickými procesy. Vychází z memoárů Josefy
Slánské, manželky popraveného komunistického funkcionáře, i
z dalších hojně citovaných autentických pramenů. Tragický,
bizarně hrůzný osud ideologicky zaslepené ženy (v postavě
nazvané Ona doslova exceluje Alena Sasínová-Polarczyk), které
v moskevském azylu unesli dítě a jež zavírala oči před
stalinským terorem i stupňovanými domácími nezákonnostmi, je
tu rozkrýván v podobě brutálních výslechů. Do vzpomínkových
rekapitulací ji nutí dvojice vysmátě cynických vyšetřovatelů
(Marek Cisovský, Albert Čuba), v součinnosti s pětičlenným
Chórem přebírajících při využití znakových rekvizit další
role.
Zatímco protagonistka, spolutvůrkyně i oběť zrůdné doby,
zůstává odhodlaně vážná a své utkvělé přesvědčení neopouští,
vynalézavá, nemoralizující a nedidakticky varovná montáž má
jako celek ráz jevištně dynamického, groteskního kabaretu.
Pracuje se stylizací, nadsázkou a zkratkou, když se kolem
kufříku mučicích nástrojů přímo pod figurínou oběšence nadšeně
sborově zpívá a jásavě manifestuje. Nedlouho po dramatizaci
Kafkova Procesu tak Aréna demonstruje v konkrétním
společenském kontextu (a s nabídkou důkladného programového
tisku) obludnou atmosféru nátlaku i metody lámání charakterů.
Vít Závodský, divadelní kritik |
