|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Poslední chvíle dvou milenců
Absolvent brněnské divadelní vědy a divadelní dramaturg Tomáš
Syrovátka není žádným rozhlasovým nováčkem. Všechny tři jeho
dosud natočené texty dramaturgicky připravila a pro rozhlas
jej objevila Hana Hložková. V rámci Čajovny měla premiéru
rozhlasová adaptace jeho divadelní hry Štít (Cena Alfréda
Radoka za rok 2005, rozhlasová inscenace 2009), v níž
zpracoval téma nenávisti a nepochopení i prosté ženské potřeby
po naplněném lidském životě; v loňském roce (opět v rámci
cyklu Čajovny Hry a dokumenty nové generace) vznikla původní
rozhlasová hra z divadelního prostředí Sen divadelního
ředitele (v satirickém „žertu pro jednoho herce s mnoha hlasy“
exceloval Jiří Lábus). Téhož roku vznikla i dramatická variace
na skutečný osud dramatika Heinricha von Kleista a jeho
osudové ženy Henrietty Vogelové – Heinrich a Henrietta.
Premiéru měla letošního 12. února.
Ten typicky romantický osud je v podstatě znám: Kleist,
umělecky velmi plodný, ale sexuálně zcela impotentní, pomýšlí
léta na společnou sebevraždu s milovanou dívkou. Mnohým takový
osud navrhne, mnohé jej zděšeně odmítnou. Až Henrietta
Vogelová, vdaná paní zamilovaná do romantické literatury, jeho
výzvu přijme. Po mnoha vyměněných dopisech a vzájemné dohodě
prožijí poslední společnou noc v zájezdním hostinci u jezera
Wannsee (dovršenou dokonce milostným aktem). Druhý den (28.
listopadu 1811) pak Kleist na louce u jezera zastřelí
Henriettu – a poté sebe.
Tomáš Syrovátka se ve své hře pokouší zpřítomnit poslední dny
tragické dvojice, jejich myšlenkové pochody i jádro vzepjatého
vztahu. V Syrovátkově textu se Henrich von Kleist vyjevuje
jako pedantický, sebestředný, bolestínský, lehce hysterický
muž, který dokáže hovořit jen o svém díle a v rámci tezí; vůči
Henriettě je často přezíravý („ale tomu nemůžeš rozumět“),
jeho vztah k uměleckému dílu má foltýnovské rysy. Teprve v
alkoholickém opojení se v něm projeví něco „lidského“ –
zachová se jako typický macho a Henriettu v podstatě znásilní
(aniž by si na to druhý den pamatoval).
Henrietta je jiná: Heinricha skutečně miluje, k sebevraždě má
(vedle oddanosti k milenci) i pragmatický důvod (je
nevyléčitelně nemocná). Často Heinricha zahanbuje, protože i v
ní se projevuje básník, občas větší než on sám. Její pohled na
svět je pragmatičtější, současnému posluchači bližší. Nakonec
je to ona, kdo převezme vůdčí roli v zamýšleném plánu.
To vše Syrovátkův text nabízí, zároveň ale umožňuje různá
„ladění“ výkladů v rámci hereckého projevu obou představitelů.
Může se hrát „a la these“ nebo lze text hereckým
(dramaturgickým, režijním) výkladem lehce problematizovat,
posunout, zvnitřnět. Brněnští šli v podstatě první cestou:
herecké výkony Petra Jeništy a Gabriely Pyšné nelze označit za
nedobré, oba hrají na úrovni, nicméně životní osud jednoho z
největších německých romantiků a jeho lásky je asi těžko hrát
zcela civilním, moderním způsobem. (Podobný problém jsme
zaznamenali již v dramatizaci Stokerova Drákuly, v níž došlo k
nepříjemnému tření mezi romantickým textem a civilním
herectvím Jany Strykové.) Neplatí to pro celou inscenaci,
obzvlášť Gabriela Pyšná má několik působivých scén, nicméně
celek je tímto typem herectvím silně problematizován.
Lze však i chválit: režisér Petr Štindl nabízí několik velmi
působivých zvukových obrazů včetně závěrečného s paralelními
vnitřními monology obou hrdinů před smrtí, skladatel Zdeněk
Král vhodně ilustruje náladu hry klavírními intermezzy. |
