|
|
 Je
čas poznat Cholina
Nikdo z vás nezná Cholina – to je pravda, musí čtenář přitakat
titulu více než dvousetstránkového výboru, který tomuto
spisovateli právě vyšel v olomouckém nakladatelství Aleše
Prstka. Igora Cholina (1920–1999), dítě ulice a literárního
samouka, ale neznali dlouho ani v jeho rodném Rusku. Patřil
totiž k undergroundu, a tedy k zakazovaným a pronásledovaným –
vlastně od počátků své tvorby v padesátých letech. Podobně
jako Jerofejev nebo Mamlejev. Podobně jako desítky a stovky
jiných. Je skoro div, že se situace v posledních dekádách
změnila a Cholin začal vycházet oficiálně knižně: Putin sice
není Stalin, ale moc přitahuje vždycky ty stejně nemocné.
Kniha, trefně ilustrovaná Viktorem Pivovarovem, Cholinovým
někdejším druhem, vybírá z mistrova díla opravdu bohatě:
představuje jeho poezii, poémy, drobnou prózu i novelu. Práce
sice vznikaly na ploše půlstoletí, ale svorník mají vždycky
stejný – je jím absurdní groteska, neslitovně parodický výkres
ruské reality v jejích nejvyšších i nejnižších patrech.
Literární anekdoty v hlavní roli se Stalinem a Berijou plynule
pokračují v ostrých záběrech na tragické osudy anonymních
„outcasts“. V prostřizích jsou pak k mání milostný verš,
přírodní lyrika i metafyzická próza. A portréty uměleckých
„spolubydlících“ z podzemí, třeba Ilji Kabakova.
Mění se vlastně jenom kulisy: původní naivistickou stylizaci,
vyrostlou z folkloru, střídají v pozdějším díle obraznější,
imaginativnější náběhy. Zprvu syrový reportér, literární
„filmař“, kterému stačí ty nejjednodušší nástroje; doba a
země, kam se narodil, vlastně psaly za něj. Později přibylo
snění a fantazie, prodloužily se plavby na
experimentálně-absurdních vlnách, blízkých avantgardě, kterou
v Rusku reprezentovali stejně dobře Chlebnikov, Charms i
jmenovaný Mamlejev. „Osud ho nehýčkal, / nechlácholil, /
nekonejšil, / ale mlátil / a mlátil, / a pořád po hlavě,“
napsal si básník vlastní portrét. Abychom se vrátili na úvod:
Je nejvyšší čas poznat Cholina.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
