|
|
 Jiří
Grygar, astronom, astrofyzik
Býváte médii oslovován mnohem častěji jako popularizátor vědy
a zpochybňovač esoterických blábolů, aktivit a byznysu, než
jako vědec. Nemrzí vás to?
Myslím, že si za to mohu sám. Kdybych se neangažoval
v popularizaci vědy nějakých šedesát let, tak by se mne média
na vysvětlování vědy široké veřejnosti přirozeně neptala.
Pokud pak jde o kritiku esoterických blábolů, tak za to můžete
zčásti vy, protože jste si v roce 1994 vymyslela Sisyfos –
Český klub skeptiků, a já jsem se v tom nápadu zhlédl. Mám
dojem, že širokospektrální média obecně vědce příliš
neoslovují jako vědce, protože chtějí čtenáře, posluchače a
diváky spíše bavit. Infotainment je populární; vědecké
informace jsou hůře stravitelné. V EU je Česko na posledním
místě v žebříčku zájmu veřejnosti o vědu.
Mohl byste vysvětlit oč ve výzkumu, na kterém se podílíte,
jde? Co má zjistit?
V srpnu 1912 startoval rakouský fyzik Viktor Hess v balónu
Böhmen z Ústí nad Labem, aby při výstupu do pěti kilometrů
měřil změny elektrické vodivosti vzduchu. Během
šestihodinového letu ukázal, že existuje tajemné záření
z vesmíru, které tuto vodivost ovlivňuje. V roce 1936 obdržel
za objev kosmického záření Nobelovu cenu za fyziku. Teď se
píše rok 2013 a dodnes nevíme, co je zdrojem tohoto záření
často extrémně vysokých energií – částice kosmického záření
mívají energie až stomiliónkrát vyšší, než kolik dociluje obří
urychlovač LHC v laboratoří CERN – a jakými prostředky příroda
těchto rekordních energií dociluje. Už od roku 1999 se skupina
astročásticové fyziky ve Fyzikálním ústavu Akademie věd podílí
na rozsáhlém mezinárodním projektu Observatoře Pierra Augera,
která se ve spolupráci mnoha států z celého světa vybudovala
v argentinské pampě. Její stavba byla dokončena v roce 2008,
ale už během výstavby jsme získávali první měření vlastností
těchto extrémně energetických částic. Od té doby běží
Observatoř naplno a získává jedinečné výsledky, protože jde o
nejvýkonnější aparaturu k výzkumu kosmického záření na světě.
A proč je to zkoumání důležité? Ve vědě to chodí tak, že když
se nějakou záhadu nedaří dlouho rozřešit, tak odborníci vědí,
že půjde o velmi důležitý problém; těžké otázky jsou zkrátka
nejvíce vzrušující.
Trávíte kvůli tomu ročně řadu týdnů v argentinské pampě. Jak
tam ta komunita astrofyziků žije? V jakých podmínkách? Jak tam
bydlíte, a jak trávíte volný čas?
Místo, v němž se nachází Observatoř, je tak trochu ztracená
varta. V městečku pod Andami, kde je centrála Observatoře,
končí asfaltová silnice, dál na jih už vedou jen prašné cesty.
Na Observatoři trvale pracuje poměrně malý počet zaměstnanců,
odhadem asi tak čtyřicet lidí, převážně Argentinců. Vědecký
provoz observatoře však zajišťují účastnické státy, jichž je
nyní osmnáct, z toho jedenáct evropských, dále pak odborníci
z obou Amerik, Austrálie a dokonce z Vietnamu, což úhrnem
představuje asi pět set vysokoškoláků, většinou fyziků,
astronomů, informatiků a inženýrů. Podle rozvrhu tam
přijíždějí buď na instalaci různých zařízení a jejich údržbu a
vylepšování, anebo na pozorovací směny jako na každé
astronomické observatoři. Bydlí většinou v pronajatých domcích
pro turisty, výjimečně v hotelích. Pokud jde o mne, jezdím tam
na pozorovací směny, čili v noci pracuji u řídícího pultu
observatoře, odkud ovládáme činnost sedmadvaceti velkých
astronomických kamer rozmístěných v pampě až na vzdálenost
téměř sta kilometrů. Někdy se před směnným provozem či po něm
účastníme také pravidelných mezinárodních pracovních porad,
které tam probíhají na jaře a na podzim – pro nás je to naopak
na podzim a na jaře – kdy se zasedá v sálech turistického
centra od rána do pozdních večerních hodin. Pracujeme
přirozeně bez ohledu na nějaký zákoník práce denně či nočně ve
všední dny i o víkendech, takže volného času tam člověk moc
nemá, protože na observatoři se slouží i za špatného počasí.
Jaká je tam krajina, rostliny, zvířata, jací jsou místní lidé?
Během výstavby jsme měli možnost prohlédnout si krajinu,
protože jednotlivé kamery jsou rozmístěny v pampě na ploše tři
tisíce čtverečních kilometrů, a tak jsme poznali nemalý kus
země i část And. Pampa je v podstatě plochá a prašná, s trsy
trávy či křovin, bez stromů. Jen kolem usedlostí jsou vysazené
topoly jako větrolamy. Místní farmáři pěstují hlavně krávy,
koně, kozy a ovce, mezi jejich pozemky je řada čerpadel ropy.
Vlhkost vzduchu je nízká, takže většina z nás tam má problémy
s přeschlými nosními sliznicemi. Kolem jezírek lze pozorovat
vodní ptáky a také kondory, občas člověk narazí na lamy či
plaché pásovce. Místy jsou na úbočích celé lesíky kaktusů a
většinou též lze vidět na obzoru jednu, či dokonce celé pásmo
vyhaslých sopek. Teplota málokdy klesá pod bod mrazu a
výjimečně tam i zasněží, v létě však není příliš horko,
teplota ve stínu dosáhne vzácně třiceti stupňů, protože celá
pampa má nadmořskou výšku přes tisíc čtyři sta metrů, ale
některé kamery jsou až tisíc osm set metrů nad mořem. Místní
lidé jsou vůči cizincům přátelští; jsou vlastně na naše poměry
velmi chudí, ale ochotní pomoci. Většinou mluví jen španělsky,
ale my Češi tam máme dvě výhody. Prakticky všichni znají
Václava Havla a vědí o Pražském Jezulátku.
Prý nás „stvořily“ hvězdy, tedy stvořily prvky, z nichž se
skládá živá hmota. Zní to poeticky, ale dá se říci, že hvězdy
jsou počáteční příčinou i existence švába nebo štěnice.
Zplozenci hvězd – je to nadsázka?
Je to pravda jak pro nás, tak pro ty štěnice. Naše tělesné
schránky jsou vystavěny z organických molekul a v každé
organické molekule najdeme atomy uhlíku. Už asi půl století
víme, že ve velmi raném vesmíru existovaly pouze nejjednodušší
prvky Mendělejovy tabulky, a sice vodík a hélium s nepatrnou
příměsí lithia, berylia a bóru. Tehdy nebyl nikde ani uhlík,
ani kterýkoliv těžší prvek. Postupně se teoretikům podařilo
spočítat, že těžší prvky vznikají z těch nejlehčích mnohem
později, až v nitrech prvního pokolení hvězd při
termonukleárních reakcích. Pak je ještě zapotřebí prvky, které
se uvnitř „uvaří“, dostat z nitra hvězdy do kosmického
prostoru. O to se postarají výbuchy supernov. Všichni od
baktérií počínaje až po Homo sapiens jsme doslova hvězdný
prach.
Kdysi jste mi řekl, že život ve vesmíru je víc než
pravděpodobný, už proto že žádný jev nebo existence něčeho
není ve vesmíru ojedinělá, ale opakuje se. Jenže…
Problém je v tom, jak často se ten který jev ve vesmíru
opakuje. Pokud je vesmír prostorově nekonečný, tak se v něm
skutečně každý jev vyskytuje vícekrát. To však ještě
neznamená, že se o něm můžeme něco dozvědět, protože většinu
nekonečného vesmíru nejsme a nebudeme schopni nikdy pozorovat
vinou zákona o nepřekročitelné rychlosti šíření
elektromagnetického záření. Záleží tedy také na četnosti jevu
v prostoru a času, abychom měli naději pozorovat více
exemplářů téhož jevu. Ve vesmíru je určitě mnohem více planet
než hvězd, ale mnohem méně hvězd s planetami vhodnými pro
život pozemského typu. Na počátku existence Sluneční soustavy
před čtyřmi a půl miliardami let zde zřejmě nebyl ani ten
velmi primitivní život, pouze jeho stavební materiál v podobě
organických molekul. Před půl miliardou let došlo na Zemi
doslova k explozi různých druhů živočichů a rostlin, ale přímí
předchůdci člověka se objevili teprve před několika málo
milióny let a Homo sapiens je starý asi sto padesát tisíc let.
Z těchto časových intervalů lze usoudit, že primitivní život
ve vesmíru je nejspíš docela častý, ale bude velmi těžké ho na
tu dálku odhalit.
Mimozemšťané – tvorové obdařeni inteligencí jsou tedy jen
moderní pohádkové bytosti? Přece nelze jejich existenci jen
tak vyvrátit.
Inteligentní život bude asi velmi vzácný, takže vzdálenosti
mezi nejbližšími inteligentními sousedy ve vesmíru budou možná
srovnatelné s velikostí pozorovatelného vesmíru, což je
pomyslná koule o průměru nějakých třiceti miliard světelných
let. Existuje dokonce silný argument proti dostatečně blízkému
výskytu inteligentního života. Říká se mu Fermiho paradox,
protože s tou myšlenkou poprvé přišel italský fyzik Enrico
Fermi v roce 1950. Položil totiž otázku, jak to, že zde na
Zemi nemáme na návštěvě zástupy mimozemšťanů z civilizací,
které vznikly na planetách hvězd, jež jsou starší než naše
Slunce – hvězd starších než Slunce je ve vesmíru většina.
Fermi argumentoval tím, že technický pokrok lidstva se
očividně zrychluje, takže cizí civilizace jen o sto tisíc let
starší by neměla mít nejmenší problém nás navštívit s cílem
navázat obchodní a diplomatické styky, nebo nás zotročit či
sníst. Existuje asi padesát variant vysvětlení Fermiho
paradoxu, ale zatím nejpravděpodobnější je to původní:
mimozemšťané nás dosud nenavštívili, protože uvnitř námi
pozorovatelného vesmíru nejsou.
Věra Nosková, spisovatelka a publicistka
Foto Václav Bibr, Jiří Nosek, Věra Nosková, archiv autorky |
