|
|
 Radko
Kubičko, komentátor Čro
Pošramocená pověst justice
Když média hledají snadnou kořist, v justici se nezklamou.
Když pod tímto pojmem shrneme všechny oblasti spravedlnosti,
nejen soudy, ale i policii, státní zastupitelství, advokacii a
vězeňství, najde se vždy nějaká katastrofální situace, o které
je možná psát nebo vysílat. A že média mají blamáže ráda –
ostatně nejednu sama vytvořila. Ale nedá se říci, že by
mediální obraz neodpovídal obrazu skutečnému. I když většina
justičních orgánů pracuje dobře nebo alespoň jakž takž, jsou
případy, jež dokážou všechno pozitivní hravě zbořit.
edávné zatčení několika justičních představitelů včetně soudce
kvůli úplatkům by mohl být jen takový ojedinělý exces, kdyby
už z dřívějších dob nepanovalo v české veřejnosti všeobecné
přesvědčení, že taláry různých druhů oblékají jen osoby nějak
mravně narušené a než spolehnout se na služby české justice,
to se raději pokusit rovnou dohodnout s podsvětím. Často to
bývá neoprávněná představa, ale z médií je známo už tolik
případů špatného fungování soudů, policie i státního
zastupitelství, že se s tím nedá nic dělat. Média tedy dělají
demokracii medvědí službu, řeklo by se, justice je jedním
z pilířů právního státu a jeho podlamování se může zle
nevyplatit. Ale co se dá dělat, když justiční orgány nabízejí
tolik lákavých příležitostí k novinářským exhibicím. Média
jsou v tom nevinně, nezlob se na zrcadlo, když máš křivou
hubu, pravil by prezident Zeman, ač jeho někdejší vláda také
neproslula jako vzor úcty k právu.
Pravou lahůdkou je pro média už pár týdnů prezidentská
novoroční amnestie. Jestli ještě nějaká důvěra ve spravedlnost
v české veřejnosti existovala, amnestií vzala za své.
Prezident jistě nemůže za práci justice, je součástí moci
výkonné, jenže jednou částí své amnestie ťal do živého, a to i
do svého vlastního těla. Kromě menších trestů, což by se dalo
pochopit, prominul i trestní stíhání, která trvala více než
osm let s trestní sazbou do deseti let. Tím na sebe vrhnul
vlnu kritiky, že tak učinil tečku za devadesátými lety divoké
privatizace, protože právě z té doby pocházely různé kauzy,
které se už léta rozplétaly. Nová generace státních zástupců a
soudců je pomalu, ale jistě vedla k závěru. A mezi
omilostněnými bylo nalezeno mnoho, řekněme osob blízkých
prezidentovi. Kritika na adresu této části amnestie byla jistě
oprávněná, méně se mluvilo o prezidentových argumentech, které
byly shledány účelovými. Jenže otázka, zda po tak dlouhé době
je možné ještě nalézt nějakou spravedlnost, je zcela
oprávněná. Jak je možné, že justice nemůže tak dlouho vynést
definitivní verdikt v závažných kauzách? Také je pravda, že
ani bývalý prezident Václav Klaus se nemůže od té věci
distancovat, byl v mnoha výkonných funkcích, kde mohl
fungování justice ovlivnit. Jeho sympatie k osobám, obecně
považovaným za členy tzv. justiční mafie, jak se o nich
vyjádřila stínová ministryně spravedlnosti ČSSD Marie
Benešová, jsou známy. Bývalou státní zástupkyni Renátu
Veseckou, která nade vší pochybnost ovlivňovala kauzu
vicepremiéra Čunka ve prospěch aktuální politiky, navrhuje
dokonce na veřejnou ochránkyni práv. I přesto policejní a
soudní osmiletky padají k tíži justice, nikoli prezidenta.
Pravou třešničkou na dortu, hodnou kocourkovských radních, je
kauza konkurzního soudce Berky, který byl součástí systému
obohacování skrze falešné úpadky firem. Stal se vzorem
úplatného soudce. Také on byl amnestií zbaven viny a může se
vrátit do funkce. Když vezmeme vážně prezidentova slova, že
netušil, koho se bude amnestie týkat, i tak by měl po shledání
této skutečnosti ještě na konci funkčního období odstoupit.
Zasadil totiž, třeba i nechtěně, důvěře v justici další
drtivou ránu. Média v tomto smyslu dělají dobrou práci, když
suplují roli, kterou mají hrát justiční orgány. Těžko se na ně
zlobit, že tak činí často dost nekvalifikovaně, nahodile a
nesystematicky. Při jejich omezených možnostech je třeba být
rád i za to. O to horší pro justici, která takové prostředky
naopak má. |
