|
|
Můžu vám skočit do řeči, soudruhu?
 Od
počátku března jste mohli na stanici mluveného slova ČRo Plus
slyšet už několik vydání nového pořadu Archiv Plus. První byl
věnován dnům bezprostředně následujícím po „únorovém vítězství
pracujícího lidu“ v roce 1948, následující 35. výročí letu
Vladimíra Remka do vesmíru nebo výročím spojeným s volbami
prezidentů u nás. Ten v pořadí čtvrtý, který bude vysílán 24.
března, se bude vracet k zárodkům pražského jara 1968. Mimo
jiné v něm uslyšíte i rozhlasovou legendu Slávu Volného či
sociologa Jaroslava Šabatu nebo některé stranické funkcionáře
z oblasti zemědělství.
Podobnou větu, jakou jste si přečetli v titulku, jste mohli za
čtyřicet let panování komunistické strany u nás slyšet ve
státním rozhlase jenom v jediném roce – 1968. Tak jako celá
novinářská obec, stávali se i rozhlasoví redaktoři od prvních
týdnů toho bájného roku čím dál asertivnějšími, jak je dnes
v módě říkat, či drzejšími, jak by si zřejmě pomysleli
tehdejší straničtí funkcionáři.
Dobové tance
Redaktoři se poměrně rychle zorientovali v měnícím se terénu a
začali bourat už poměrně chatrné cenzurní ohrady. Ona troufalá
otázka zazněla 29. února v živě vysílaném pořadu Diskusní
tribuna 1968 a jejím adresátem byl Pavel Auersperg, tehdy
lavírující konzervativec, který se později stal zdatným
normalizátorem. Na otázku redaktorky, kdo stojí za přípravou
ohlašovaného Akčního programu KSČ, kdo jsou ti lidé, kteří
mají garantovat „teď už skutečný“ obrat v politice strany,
Auersperg spíš mlžil. Podobně vyhýbavě se v diskusi projevoval
i Jan Fojtík, pozdější normalizační šéfideolog strany. Mezi
debatéry ve studiu byl ovšem i Zdeněk Mlynář, tajemník ÚV a
budoucí autor slavné knihy Mráz přichází z Kremlu, který
patřil k takzvanému progresivnímu křídlu KSČ. Slovo
„progresivní“ je jedním z ikonických slov roku 1968 a je na
místě ho používat možná spíš než slovo reformisté. Kde byly
meze onoho pokroku v mezích zákona, to dobře předvedl právě
Zdeněk Mlynář, když na otázku posluchačů ohledně možného
vzniku opozičních stran předvedl typické diskusní dobové
tance, ale víceméně řekl, že rozparcelovat zemi na partajnické
zájmy není vhodné. Z toho vyplývalo, že obnovení opozice
v zemi, třeba jen obnovení sociálně demokratické strany, by i
největší progresisté-reformisté nesli nelibě. To všechno bylo
do jisté míry pochopitelné – málokdo si asi dokáže představit
vnitřní šok, kterým museli straničtí lídři projít, když
najednou začali novináři s jistou podrážděností reagovat na
fráze, které ze sebe představitelé KSČ po léta sypali jako na
běžícím pásu.
Opelichaný lev
Nemá ale smysl se ex post tzv. progresivním silám pošklebovat.
Někteří to nepochybně mysleli poctivě, a ve světlých chvílích
si dokonce uvědomovali možná politická rizika vůči Sovětskému
svazu. Příkladem budiž Josef Smrkovský, který už 2. února
v rozhlasové anketě otevřeně pojmenoval problém – musíme
konečně říkat pravdu, komunistům i nekomunistům, musíme
zveřejnit to, o čem jsme dosud vždy jednali za zavřenými
dveřmi! Smrkovského přirozené řečnické umění, jeho pomalá,
naléhavá dikce a koneckonců revoluční věci, které říkal, to
vše muselo na posluchače působit jako zjevení. Velký rozdíl
oproti Gustávu Husákovi, který byl o čtrnáct dní později tázán
na totéž, totiž „co říkáte lednovému plénu a v čem změnilo váš
život“, a který odpověděl vstřícně, ale vcelku chladně a
opatrnicky. Oba příspěvky v pořadu uslyšíte, stejně jako
Husákovo diametrálně odlišné vystoupení z 20. února 1968, kdy
se před mnohatisícovým davem převážně mladých lidí projevil
jako skvělý řečník, který dokáže vycítit náladu publika a
pracovat s ní: Gustáv Husák zesměšňující prezidenta Novotného,
který o dva dny později odstoupí, Gustáv Husák žertující o
komunistickém státním znaku (opelichaný lev s hvězdou a
zbojnická pečeňa) – nebývalé, neopakovatelné! Mimochodem toto
druhé setkání pořádané pod heslem Mladí se ptají přenášel
rozhlas přímým přenosem bez možnosti cenzurovat.
Paní Pečená volá z Vídně
 Pražské
jaro bylo také hnutím samotných občanů – posluchačů rozhlasu,
a tak vás nemůžeme připravit o telefonát rozhlasového
redaktora s pekařským mistrem, který se ohrazuje proti
investigativnímu pořadu věnovanému kvalitě tuzemského pečiva.
Tento pořad iniciovala jistá posluchačka jménem Pečená (nešlo
o provokaci nebo o vtip?) a jeho výsledkem byla dlouhá diskuse
o tom, proč ani po dvaceti letech existence nového režimu
nejsou pekárny schopny dodávat srovnatelně kvalitní zboží,
jako se peče ve Vídni. Zkrátka a dobře, v jednotlivých
pořadech se začaly objevovat názory a představy, jejichž
veřejná prezentace by ještě před několika měsíci byla nemožná.
A všechno jako by směřovalo k ústřední otázce, již se zatím
nikdo nahlas položit neodvážil: Kdo může za to, že se této
kdysi prosperující a přes všechny svízele i svobodné zemi už
tolik let nedaří, kdo je zodpovědný za to, že se
v Československu lidem žije mizerně a zlepšení je přes veškeré
proklamace v nedohlednu. A ti skeptičtější z řad posluchačů i
rozhlasáků netrpělivě čekali na okamžik, kdy bude možné
veřejně položit i otázku, kde se bere přednostní právo
komunistické strany pokoušet se spravit to, co předtím svými
chybami, „přehmaty“ a „deformacemi“ její členové způsobili.
Tedy zda by nebylo na čase, aby se do nápravy pustili i
političtí oponenti nebo ti, kdo nikdy neměli se stranickou
politikou nic společného, ale šlo jim o věci veřejné. Abych to
upřesnil, věci veřejné v době, kdy to slovní spojení nebylo
ještě zprofanované.
Jan Sedmidubský, redaktor ČRo Plus |
