Iva Bittová, zpěvačka, skladatelka, houslistka
Kořeny vašeho zpívání a hraní na housle jsou známé. Vaše
improvizační schopnosti jsou záviděníhodné. Stane se vám
někdy, že při koncertu zcela „ulítnete“ někam, kam jste
neplánovala?
Ulítávám často a ráda. Je však těžké sestoupit po koncertě
opět na zem a přijmout znovu tvrdou realitu všedního života.
Je to hodně o disciplíně. Někdy se mi stává, že se vědomě
vrátit nechci. Umění je dar a musí se opečovávat, pak přináší
i takové krásné chvíle, kdy jste zcela při vědomí, ale někde
úplně jinde.
Utíkáte tedy z reality do světa tónů? Proč? Ubližuje vám
současný svět?
To je téma na hodně dlouhé povídání. Velmi stručně řečeno,
přikláním se k tomu, co je spjato s přírodou a je zcela
přirozené. V dnešní době je hodně věcí, které nás fascinují,
ale zároveň i pohlcují a deformují, a ne každý umíme správně
rozlišovat a brát si z toho množství, co je komu prospěšné,
zdravé a může ho pozitivně formovat. Vždyť už i dnešní ladění
nástrojů se dostává do výšek kmitočtů, které působí na náš
organismus ne zrovna zklidňujícím způsobem. A podobných
aspektů je velmi mnoho.
Dá se nějak vystihnout, jaký kus cesty jste urazila od angažmá
v divadle Husa na provázku do současnosti?
To by bylo na knížku a na velké vyprávění. Každopádně, všechny
zkušenosti byly velmi užitečné a snažím se je prakticky
transformovat do hudby. Žádná z mých životních etap nebyla ani
marná, ani zbytečná a ani jednoduchá.
Která z nich byla nejtěžší?
Zcela jistě to byly začátky mého působení, kdy jsem vůbec
nevěděla, co se to se mnou děje. Jasně jsem si však i v těch
mladých letech uvědomovala, co se mně nelíbí. V divadle byla
tehdy velmi silná energie, ale zároveň v něm už tenkrát vládla
jakási nespravedlnost. Samozřejmě, že také díky komunistickému
režimu v celé společnosti, divadla nevyjímaje. Adekvátně
reagovat nebylo vůbec příjemné a jednoduché, protože vše bylo
pro mladého, začínajícího umělce až příliš rafinované.
Ztvárnila byste třeba Eržiku dnes jinak?
Určitě bych dnes mnohem lépe intonovala. Filmová verze Balady
pro banditu je tak falešná, že se za ni mohu jen stydět. Byla
jsem mladé tele...
To jste mě překvapila. Tuto vaši roli lidé milují. Kdyby vám
ji nabídli dnes, vzala byste ji?
Roli Eržiky mi dnes už nikdo nenabídne. To, co se dělo okolo
filmu Balada pro banditu, se nemůže opakovat. Osobně jsem
milovala to jednoduché, poetické ztvárnění celé hry na
divadle.
Chtěla byste se vrátit k herectví?
Herectví mně nepřináší to pravé uspokojení. Je to jen příjemné
vybočení z mého hudebního světa. Možností je mnoho, ale
konkrétně nevím.
Pohybujete se na takzvané alternativní scéně. Vyvíjí se tento
žánr nějakým směrem? Nebo záleží pouze na umělci, kam se
vrtne?
Předpokládám, že se takzvaný alternativní žánr během patnácti
let zařadí mezi ostatní, staletími prověřené, jako je třeba
klasicismus nebo renesance. Je to překlenutí dalšího století.
Alternativní směr je naprosto přirozený a rozšířený po celém
světě, jistě již vzniká nějaký další styl. Sama jsem opravdu
hodně zvědavá na příští vývoj hudby.
Dělala byste ráda i jiný druh hudby? Co třeba opera?
Operu jsem dělala a moc mě bavila. Ráda bych se jí klidně
věnovala i v budoucnu, hlavně proto, že se dá interpretovat i
jinak, než jak ji vidí současní konzervativní producenti.
Ovšem musel by se jí ujmout vybraný a velmi sofistikovaný tým
lidi, aby měl výsledek hlavu a patu a nebyl to jen další planý
pokus, jak učinit operu přitažlivější. Což se bohužel stalo v
Mozartově opeře Don Giovanni, ve které jsem zpívala Elvíru.
Byla jsem v té inscenaci na jevišti jako jediná odjinud a
neměla adekvátního pěveckého partnera... Operní svět je ale
úžasný. Realizace však stojí příliš mnoho peněz a na škodu
věci je i to, že se počítá každá minuta. A to je jedno z mnoha
úskalí, protože hledání něčeho nového a skvělého vyžaduje
hodně času.
Vidíte před sebou nějakou metu, nějaký cíl?
Mým cílem je tvořit a stále se snažit vzdělávat. A v mém věku
již i předávat kus svých poznatků mladším generacím hudebníků.
Dá se vůbec vaše tvorba předat?
Každá tvorba se dá předat, když je o ni zájem a nachází
pochopení.
Jaký je váš hlasový rozsah?
Čtyři oktávy, od D po tříčárkované d.
Sáhla jste si někdy na hranice svého hlasu?
Nevím o tom. Zpívám tak, jak to v dané chvíli cítím. Můj
učitel, profesor Rudolf Šťastný, mi často říkával, abych nic
nedělala silou a nikdy nešla přes bolest. A to je velmi moudrá
rada platící i pro můj hlas.
Jak vnímáte lidský hlas?
Vyjadřuje všechno, co jste, co je v člověku, vypovídá i o
genech a vašich předcích, a hlavně je v něm odraz toho, co
právě prožíváte. Hlas prozradí i vaše nejistoty a pochybnosti.
Umíte-li ho používat dobře, pak máte k dispozici nejbohatší
nástroj, jaký kdy byl stvořen.
Dá se hudbou opravdu vyjádřit vše?
Ano, zcela jistě, snad i víc...
Máte ráda ticho?
Ticho je pro mne zásadní tvůrčí předpoklad, teprve v tichu
slyším nahlas svůj vnitřní hlas.
Prošla jste kus světa, poznala jste mnoho lidí a různých směrů
hudby. Co vám to vše dalo a dává do života?
Nejdůležitější je, že všechny moje poznatky mě posunují dál a
že přijímám vše nové jako další poznání a vzdělání, které moji
tvorbu obohacují.
Co vás inspiruje k tvorbě?
Život sám a můj boj s ním.
Pavel Sršeň, publicista
Foto: ISIFA, Martin Straka, Bontonfilm, Martin Sršeň Vosa,
Martin Kubica a Milan Páleš |
