|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Řeči po hospodách
Po celé dějiny lidstva se táhne spor, jestli můžeme do něčeho
mluvit. Do politiky, do hospodářství země, do spravedlnosti,
prostě jestli může člověk něco ovlivnit. Na aténské demokracii
se dokazuje, že ano, na absolutistických režimech, že ne, na
totalitách, že vůbec ne, pak někdo vyrukoval s „mocí
bezmocných“ a nakonec se ukázalo, že to je jen takový bonmot,
který zkrachoval. Proto si myslím, že ze všeho nejlepší a
nejúčinnější je žvanit a nadávat po hospodách. Nemyslím tím
jenom očistný a psychologický efekt takového žvanění a
nadávání na poměry, po kterém se člověk cítí jako
znovuzrozený, považuji tento způsob účasti na správě a řízení
věcí veřejných, na republice (res publica = věc veřejná), za
legitimní a spolehlivý.
Že jsem se trefil do černého, ukazuje prosazení přímé volby
prezidenta, která se odehrávala převážně po hospodách. Alespoň
všechna její předkola. Podívejme se nejdříve na oprávněnost
žvanění po hospodách jakožto přirozené součásti našeho
politického a společenského života. V hospodách je to tak:
jeden řekne to, druhý ono, ostatní si přisadí, přidají se na
tu nebo onu stranu. Z hospody odcházejí všichni s pocitem, že
oni měli pravdu. Stejným způsobem se dnes odehrává vědecké
bádání kupříkladu. Už jste slyšeli, že by se vědci z
kteréhokoliv oboru dohodli, co je správné? Je lepší máslo,
nebo margarín? Byl na Marsu život? Tak, nebo tak. Nevíme. A
takhle je to se vším. Úplně zbytečné politické strany
prosazují protichůdná stanoviska k důchodům, ke školství, k
obraně země a kromě toho, že získávají další a další „koryta“,
je výsledek nulový. V hospodách se se stejným výsledkem o všem
žvaní zrovna tak.
To, jak se žvaní po hospodách, je nejlepším ukazatelem míry
naší svobody. Na sklonku Rakouska-Uherska, jak je zaznamenáno
ve Švejkovi, se tu a tam svoboda žvanění potlačovala. A
císařství na to dojelo. Stejně tak „za Německa“ bylo
nebezpečné pustit si „hubu na špacír“. Že dnes máme svobodu, o
tom nejlépe svědčí neuvěřitelný rozmach žvanění po hospodách.
Ne každá země má takovou míru svobody jako my. Například v
Americe, která je paradoxně považována za Mekku svobody a
socha Svobody je jejím symbolem, neodvažují se lidé příliš
hlasitě žvanit ve svých fast foodech (což je u nich slabá
nápodoba našich hospod). Už to, že jsou to „zařízení rychlého
občerstvení“, ukazuje, kam vítr fouká. Rychle se najíst a
pryč, než vás napadne něco říct proti prezidentovi nebo nedej
Bože proti rasové diskrimaci bělochů. V Rusku vás za to
(někdy) rovnou v hospodě zabijou.
Jaký má ale nadávání na poměry a na všechno ostatní účinek? Co
z toho vzejde? Odpověď je jasná: nic! Stejně jako desítky a
stovky kritických článků v novinách, stejně jako demonstrace a
petice, výzvy občanů, prostesty odborů, stávky podniků,
bouřlivé odmítání exekutorské praxe, tlak proti vyděračství
bank, stejný výsledek jako všechny tyto marné a nervy
drásající boje: nic! Filozof Václav Bělohradský na to vytvořil
krásnou teorii – postkriticismus. Nikdo ničeho nedosáhne,
protože je všechno (i demokracie a politika) na prodej.
Marnost lidského počínání zasáhla i papeže. Ne kvůli zdraví,
ale kvůli marnosti boje s lidskou chamtivostí a špinavostí
nakonec odstoupil. Slyšel jsem to v hospodě.
V hospodách se odehrávají dramata jako v antické tragédii.
Lidé tam u piva pronášejí názory na hladomor v Africe nebo
vyprávějí příběhy zločinných podnikatelů. Každý vypravuje, jak
se právě podílí na obrazu světa, na jeho kolapsu. Jen
vypravuje. A proč tedy máme nadávat, proč chodit do hospody?
Protože tam mají (někdy) dobré pivo. |
