|
|
 Dánsko
a já
Kdyby nebylo protivného celníka na železniční trati z Berlína
do Prahy, asi by se můj život odehrával jinak. Když jsme se na
začátku osmdesátých let vraceli s mou první ženou z výletu do
hlavního města Německé demokratické republiky, přikázal mi,
abych vzal kufr do vedlejšího kupé, které bylo prázdné.
Prohrabal ho a prohlásil, že těch pár věcí, které jsme si
nakoupili, budu muset „vrátit zpátky do obchodu“... Tak jsem
mu řekl, že je radši vyhodím z okna, a vypadal jsem asi dost
odhodlaně, protože nakonec mávnul rukou a bez vysvětlení
odešel. A tehdy se mi do života přimotalo Dánsko.
V našem kupé se do té doby mlčelo, ale když jsem se tam
vítězoslavně vrátil, protrhly se hráze ostychu a během řeči
jsme se nečekaně spřátelili. S Dášou, která se provdala za
svého dánského spolužáka Erika a odstěhovala se za ním do
Kodaně, jsem si pak několik let psal. Vždycky jsem si
sliboval, že jestli někdy budu mít možnost podívat se na
Západ, musím za nimi do Dánska...
Když se otevřely hranice, vydali jsme se s přítelem Bohdanem
na cestu. Napřed jsme samozřejmě jeli do Kodaně za Dášou, ale
pak jsme se vydali na cestu po Dánsku. Po několikadenním
„strádání“ v drahých restauracích jsme se konečně pořádně
nacpali v jedné jídelně v Odense a dovalili se do jakési
ubytovny. Protože jsme už neměli sílu se hýbat, natožpak něco
dělat, sáhl jsem po knížce dánského básníka Bennyho Andersena,
kterou jsem si náhodou přibalil na cestu. Otevřel jsem ji na
stránce s básní Dieta: „Jídlo není dobré pro žaludek – život
je nezdravý…“
Po návratu jsem napsal knížku Cokoli o Dánsku a pak v pražské
Viole uspořádal Dánský večírek. Přišel na něj i tehdejší pan
velvyslanec, přečetl svou recenzi na moji knihu a prohlásil,
že Dánové jsou Češi Severu. Já jsem na oplátku zhudebnil na
jeho počest báseň Dieta a to byl počátek práce, na jejímž
konci jsou dvě písňová alba s texty Bennyho Andersena v
překladu Františka Fröhlicha.
Kvůli té knize jsem byl také vyslán jako delegát na kulturní
festival do Aarhusu a tam se seznámil s Bennym Andersenem,
který je nejen básník, ale i jazzový pianista, a na tom
festivalu hrál. Přivezl jsem mu tam nahrávku z Violy, na níž
jakýsi Čech (ano, byl jsem to já) rozesmává lidi jeho
zhudebněnou básničkou Dieta... Benny Andersen pak několikrát
přijel do Prahy a dokonce jsme tu společně vystupovali. Hráli
jsme třeba na jedné vernisáži v Rudolfinu, kde nás nikdo
neposlouchal, nebo v Olomouci na festivalu poezie, kde nás
poslouchali všichni. Ve trojici s Františkem Fröhlichem jsme
tam recitovali báseň Líný básník. Šlo to česko-dánsky, protože
ta Andersenova báseň obsahuje jenom tečku za větou. Jinak
nic...
S Pavlem Kouteckým jsme pak natočili dva filmové dokumenty –
jeden o dánském ostrově Bornholm, na který jsem se mezitím
vydal při psaní knihy Ostrovy, majáky a mosty a kde jsme málem
bídně zhynuli v osmimetrových vlnách cestou na Christianso.
Druhý film se jmenoval Žít jako Dán a vystupuje v něm mimo
jiné farář, který se převléká za klauna, anebo kabaretní
komik, jehož si Dánové zvolili do parlamentu, protože v
kampani slíbil cyklistům dobrý vítr do zad a mužům právo na
impotenci…
A tak se to klubko událostí odvíjí pořád dál. Letos pojedu do
Dánska poprvé s turisty, ale ne že proběhneme kodaňskou pěší
zónu a pak rychle vyrazíme do Švédska nebo na Nordkap, jak to
obvykle cestovní kanceláře dělávají. Dáme si na čas a
prohlédneme si ty Čechy Severu pěkně zblízka, jejich země
totiž opravdu stojí za to. A třeba se mi při tom, podobně jako
kdysi onomu celníkovi, podaří odvinout konec nitky z klubka
nějakých dalších příběhů. Člověk nikdy neví...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
