 Jakub
Špalek, herec, režisér,
divadelní ředitel
Proč jste svůj divadelní spolek pojmenovali právě podle básně
Hanse Arpa? Měli jste tehdy blízko k dadaismu?
S tím nápadem přišel Michal Dočekal, který byl jedním ze
zakládajících členů. Mně se líbilo, co všechno to slovo kašpar
v češtině znamená – může být hanlivé i zamilované...
...označuje herce...
No právě.
Když jste v roce 1990 spolek Kašpar zakládali, byli jste
osamoceni, žádná soukromá divadla tu neexistovala. Co vás
k tomu kroku vedlo?
Na počátku devadesátých let to byla partyzánská ilegální
činnost. Grantový systém teprve vznikal. Vedle nás tu byly –
jako soukromé subjekty – Divadlo Za branou II a Gag Borise
Hybnera a obě společnosti z finančních důvodů zanikly. Dlouho
jsme byli jediní, až pak se objevil Karel Heřmánek v Gongu.
Jak se vám podařilo přežít?
Byla to vlastně náhoda. Končili jsme školu a chtěli pracovat
mimo strukturu dotovaných divadel, která nám z různých důvodů
neseděla. Zkoušeli jsme to všelijak, ale pořád to nešlo. Navíc
jsem byl v té době nezaměstnaný, ale nemohl jsem brát podporu,
protože bych musel dokázat, že jsem někde žádal o práci. A
kdybych o ni zažádal, tak bych ji asi v nějakém divadle
dostal. Byla to taková divná doba, ani vám nebudu říkat,
z čeho jsem žil...
Na čem jste v té době pracovali?
Tehdy jsme zkoušeli Cyrana. Žádali jsme podporu, žádnou jsme
nedostali a věděli jsme, že za všechny faktury zůstaneme
dlužni. A že celý projekt vybouchne dva měsíce po premiéře.
Mezitím jsem ale dostali skvělou nabídku jít do Rokoka – do
Městských divadel pražských. Tehdejší ředitel Jan Vedral pro
nás vlastně Rokoko nachystal – dostali jsme celé divadlo
včetně volných úvazků plně k dispozici. Ovšem také se od nás
čekalo, že budeme dělat hodně muziky za málo peněz. A proč ne,
byli jsme mladí. Na dva roky jsme se ocitli na půdě dotovaných
divadel, a zejména druhý rok jsme zažívali nesmírně dobré a
úspěšné období. Ale současně jsme v tom druhém roce dostali
výpověď kvůli neshodám s vedením. Další sezonu jsme pak
přežívali doslova na chodnících a v pronajatých divadlech.
Jak jste se z toho „chodníku“ zvedli?
Odešli jsme asi s osmi inscenacemi na repertoáru. Hráli jsme
nárazově v Divadle Minor a v Celetné a také jezdili po
zájezdech. Během roku jsme ale zase padali do čím dál větších
dluhů, a jak už to bývá, když je nedostatek peněz, lidi se
přestávají mít rádi, nastávají konflikty... Zkrátka během roku
jsme se zase rozpadli. Mezitím jsem ale připravil projekt na
roční nájem Celetné, dokonce tu proběhla menší rekonstrukce.
Po roce jsme Divadlo v Celetné otevírali Cyranem.
Pak už nastalo klidnější období?
Několik dalších let jsme existovali bez jakýchkoli dotací, ať
už mluvíme o Divadle v Celetné, nebo o spolku Kašpar. Teprve
po letech se stát a město naučily dotovat i takové divadelní
partyzány, jako jsme my. Naštěstí dneska už je to běžné.
Přesto pořád nechápu, jak jste mohli přežít. Vždyť vás nebylo
pár...
Měli jsme dluhy, ale ty nebyly příliš vysoké, pohybovali jsme
se lehce v mínusu. A Celetná – i přesto, že jsem to opakovaně
přepočítával – vycházela jako ztrátová činnost. Hlavně nájem
byl strašně vysoký. Až mě napadl model, že by se mohlo hrát
víc představení, než je dní. Že se zkrátka o ten nájem
podělíme. A najednou mi vyšla ta kýžená nula. Což byl úspěch.
A bylo s kým se dělit?
Tehdy hrálo v Celetné několik souborů, studenti DAMU – Disk,
jeden soubor pohybového divadla, vzniklo CD 94 i
anglo-americký soubor Misery Loves Company. A když se to
nehodilo jednomu, hrál druhý soubor. Například – všichni Češi
odjíždějí na víkend z Prahy, ale amíci zůstávají. Tudíž
v pátek a v sobotu se hrálo v Celetné anglicky a o
Velikonocích zase pro turisty. A tímhle neuvěřitelným pelmelem
se podařilo dostat se do kladných čísel. Samozřejmě že ty
pracovní podmínky byly neuvěřitelně tvrdé. Shodou okolností se
mi včera dostal do ruky únorový program z roku 2005.
Představte si, že v měsíci, který má dvacet osm dní, se hrálo
v Divadle v Celetné čtyřicet představení! A takhle pracujeme
dosud. Dnes má Celetná až čtyři sta padesát představení ročně.
Kde se v umělci – divadelníkovi, herci – vezme ta racionalita,
schopnost počítat, uvažovat dopředu?
Z donucení jsem studoval matematické gymnázium. To byly takové
zvláštní čtyři roky, chtěl jsem studovat jazyky a místo toho
se zabýval relativitou a kombinatorikou. Moc mi to nedalo. Na
druhou stranu – když se chcete zavřít na hodiny do divadelního
sálu a svobodně tvořit, buď budete v rukou někoho, kdo finance
řeší za vás a opakuje vám, že něco nejde, nebo se snažíte ty
nemožné věci vymyslet sám, protože slovo „nejde“ ve vašem
slovníku neexistuje.
S jakou představou jste zakládali Divadelní spolek Kašpar?
Čtvrtého dubna jde do kin časosběrný dokument Heleny
Třeštíkové Život s Kašparem, který vznikal od roku 1989.
Dokonce je tam zachycen celý listopad 1989. S údivem se dívám
na to, jak jsem v roce 1990 byl schopen některé věci
formulovat, a ony se vůbec nezměnily. To, kvůli čemu jsem do
toho tehdy šel, vlastně funguje pořád – samozřejmě s nějakým
vývojem, určitým kompromisem. Nikdy jsem si neuměl představit,
že profesionálně, umělecky dělám něco, co se mi dělat nechce.
Že zkouším hru, kterou zkoušet nechci, že hraju v představení,
ve kterém hrát nechci.
Jak byste přesněji formuloval koncepci svého divadla?
Podstatná je svoboda. Herci nemají v Kašparu stálé angažmá.
Nabídneme jim roli v nové hře a kdokoli má právo ji přijmout
nebo odmítnout. A zároveň mohou přijmout práci jinde. Je to
takový permanentní milenecký vztah. Spisovatel Jiří Stránský
říká, že naše trademark je to, že je na jevišti poznat, jak
nás to pořád baví. Souhlasím s ním a považuji to za důležité.
Alena Sojková
Foto Tomáš Tesař
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 2. 4.
|
