|
|
Max Ernst – Nadreálná realita
U sousedů ve Vídni hostí Maxe Ernsta (1891–1976). V Albertině
je do 5. května k vidění bohatá retrospektiva jeho díla od
konce desátých do konce šedesátých let. Čili půlstoletí
tvorby, která bývá řazena nejčastěji k surrealismu. Ačkoli
výtvarné směry, kterými se tento Francouz německého původu za
svého dlouhého života vydal, nadrealistický rámec častokrát
překračují.
To platí zejména pro Ernstovu ranou tvorbu kolem roku 1920. O
vlivech dada, zejména Picabii, obrazových básní futurismu nebo
metafyzické malby de Chirika není pochyb – ale příbuznosti se
syntetickým kubismem nebo takřka plagování stylu Marka
Chagalla, jeho osvobozeného pojetí světa lidí, zvířat a věcí,
které přirozeně „nejsou na svých místech“, by jeden u malíře
nečekal. Tahle hra s možnostmi, převážně vnějšková, ale
samozřejmě Ernsta zpětně především zlidšťuje, snáší jeho génia
zpátky mezi smrtelníky. Jeho vrcholné práce z dvacátých a
třicátých let pak vlastně „jen“ potvrzují jeho výjimečnost,
jeho pevné místo v dějinách výtvarného umění.
Ernst surrealistický
Ernst byl surrealistou formálně od roku 1924 do roku 1955, kdy
jej „otec zakladatel“ teatrálně vyhnal ze skupiny. Inspirační
zdroj z něj ale Bretonův dogmatismus vyhnat nedokázal. Ernst
totiž neměl ve svém díle jiného spolupracovníka než sebe.
Podle vzoru Freuda a později Junga podnikal dobrodružné
výpravy k odvrácené straně vlastní osobnosti, za oponu svého i
kolektivního nevědomí, odkud vynášel na světlo nejrůznější
„nálezy“ jako vize a fantomy. Kulisami jeho pláten byla často
neznámá místa uprostřed lesní divočiny nebo vyprahlých pouští,
přízračné, literárně modelované krajiny, zabydlené jakýmisi
cizími bohy s fyziognomií lidsko-zvířecko-rostlinnou. Scény,
které Ernst maloval, dávaly tušit za zobrazeným mocné,
symbolicky zatížené příběhy; jejich horký a neodbytný „dech“
je pak temně sexualizoval, dával jim smyslný, vášnivý rozměr.
Byl řemeslně stejně zručný jako Dalí, jenže jeho verzi
„zneužitého“ akademismu, jak dokazuje výstava, chybí úplně
spekulace – Ernst hrál na rozdíl od Dalího doopravdy.
To zřejmě iritovalo Bretona: Max Ernst se po celé půlstoletí
své aktivní tvorby vyvíjel, proměňoval, unikal z dobytých
jistot k příslibům nového a neznámého kdesi na horizontu.
Výtvarnému umění dal automatickou kresbu stejně jako techniky
koláže, frotáže, gratáže (čili proškrabávání nebo seškrabávání
barvy z plátna), v druhé polovině třicátých let ještě dekalk.
Věnoval se drobné plastice a knižní ilustraci, psal poezii
(jeho Paramýty vyšly česky v roce 1970), realizoval slavné
romány-koláže jako Stohlavá žena, Sen dívky, která chtěla
vstoupit ke karmelitánkám nebo Týden dobroty. (Z nich se dá
mimochodem dobře odečíst, kdo vedle manýrismu těsně inspiroval
výtvarné i filmové dílo Jana Švankmajera.) V poválečných
letech pak znovu vtáhl na čas do hry mechanické postavy na
chirikovské bázi, ale především – reagoval na novou vlnu
abstrakce, jak gestické, tak monochromní.
Ernst po surrealismu
Sytě barevná plátna, třeba vrstevnatý otisk oranžovo-rudého
slunečního žáru, jistě korespondují svou náladou i s mistrovým
věkem: v době roztržky s Bretonem bylo Ernstovi čtyřiašedesát
let. Jeho pozdní dílo se tak nese na vlně úlevného vydechnutí,
uvolnění a zklidnění. Ubylo náročné výpravnosti, ubylo
alegorií a symbolické zátěže. Zůstal obecný prostor a
konkrétní barva. Pozdní Ernst není možná na první pohled
natolik vizuálně atraktivní jako jeho běsné fantazie mezi
světovými válkami, je ale rozhodně blíž sobě – a navenek i
době.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
