|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Hledači za hranicemi pohodlí
Dva roky sbírala Alena Blažejovská, redaktorka a reportérka
Českého rozhlasu Brno, zvukový materiál pro svůj dokument
Busking – hudba na ulici (premiéra 17. března na Dvojce). Pak
se s režisérem Radimem Nejedlým zavrtali do nahrávek
pouličních kapel, jako když zaboříte prsty do vany plné
korálků. Ten obraz není nadsazený – buskeři, pouliční
muzikanti, žongléři, provazochodci a klauni jsou tady s námi,
solidními občany větších měst od nepaměti. V mohutném proudu
se valí dějinami jako starověký mimus, středověcí blázni,
komedianti všech typů improvizovaného divadla s maskou i bez
ní. Vždy je s nimi spojená radost, Michail Bachtin tomu říkal
„smíchová kultura“ a v dokumentu jsme byli několikrát svědky
situací, v nichž setkání s pouliční kapelou někomu rozzáří den
a vnese do něj úsměv, vzpomínku, impresi jiného času. A vždy
jsou s nimi spojené taky trable, zákazy, omezení, často na
hranici úřední šikany a buzerace.
Blažejovská v kompozici postupně propojuje výpovědi výsostných
solitérů, osobností, jimiž buskeři téměř bez výjimky jsou.
Některé z nich (Iamme Candlewick a Tomáš Vtípil) poznáme
včetně jejich osobních příběhů a probuzené občanské aktivity.
Jiné si zapamatujeme podle nějaké bizarnosti (vysloužilý
učitel hrající na niněru), mnozí dokumentem projdou jedinou
zmínkou, někdy jmenovitě, někdy bez jména, jak už to tak na
ulici a v dějinách bývá. K některým se Blažejovská vrací, jiné
míjí. Vzniká tak dojem obrovské zvukové ulice plné svobodných
lidí, vynikajících i průměrných muzikantů, dobrých řečníků i
domnělých introvertů, kteří museli vykročit za hranice svého
osobního pohodlí, pokud chtěli poznat kouzlo pouličního hraní.
Naplnit hodinovou stopáž rozhlasového dokumentu z takto
roztříštěného, různorodého materiálu, je obrovská práce a
autorce i režisérovi patří obdiv za to, s jakou lehkostí nás
bohatým zvukovým materiálem provází.
Reportérka ustupuje do pozadí, ozve se jen tehdy, je-li třeba
doplnit výpovědi buskerů konkrétními informacemi. Ve
skutečnosti je však její názor pro dokument určující. Začíná
hlasem, který se zvědavě ptá: „Co je tam?“ Ta životodárná
zvídavost je pro buskery typická a přináší do poklidu měst
rozruch, živost a příležitost k nečekaným setkáním. A pak je
tady druhá věta, která určuje téma dokumentu: „Busking je
způsob, jak vytvářet veřejný prostor.“
Buskeři totiž vypovídají také o míře netolerance a strachu
z neznámého živlu, který nemůže mít úřad plně pod kontrolou.
V Brně a ještě déle v Praze byl busking v předchozích letech
zakázanou aktivitou spojovanou nejčastěji se žebráním. Díky
úsilí samotných buskerů se podařilo během uplynulých dvou let
tento nedobrý stav zvrátit. Když slyšíte mladou holku, která
projela celý svět, jak říká: „V Praze se nesmí nic,“ zamrazí
vás, kam jsme se z obecně nadějné nálady po roce 1990 dostali.
Podstata buskingu je totiž právě v tom, že nechce úředně
vyznačená povolená místa, ale že hledá prostor, který v dané
chvíli na oživení čeká. Americký performer Richard Schechner
takovým místům říká „záhyby“ a přisuzuje umělcům roli je
najít, kultivovat, naplnit novou životní energií, záhyb
vyhladit a najít další. Jsou-li však záhyby v našich duších,
uzavřenosti a neochotě spolu nějaký prostor vůbec sdílet, mají
před sebou buskeři v České republice ještě hromadu práce. Jen
aby nám nakonec hromadně neodtáhli jinam. Mají to v krvi od
nepaměti, opouštět smutná království. |
