Číslo 15 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herecem a režisérem.
Jakubem Špalkem.

Nejstarší kulturní underground

Londýnské metro je nejstarší podzemní dráhou na světě. První vozy, tehdy ještě tažené parní lokomotivou, vyjely před sto padesáti lety, v lednu 1863. Návštěvníky z Prahy asi překvapí, že více než polovina tras podzemky tu vede nad zemí, že některá nástupiště nejsou vedle sebe, ale nad sebou, a že mnohé stanice neplánovali podle pravítka, ale pomocí křivítka – jejich nástupiště jsou do oblouku...
Nejpříjemnějším překvapením však může být to, že „tube“ neboli roura, jak se podzemce v metropoli nad Temží všeobecně říká, není jen skvělým dopravním systémem, ale také kulturním fenoménem.

Prvních šest stanic londýnské podzemní dráhy, která spojovala čtyři důležitá nádraží v severní části britské metropole, vzniklo v době páry, ve století železnic. Na rozdíl od mnohých nádražních budov, jejichž architektonické ztvárnění je reminiscencí středověku, byly stanice metra od počátku budovány v moderním stylu. Stavby rychle se rozšiřujícího systému podzemní dráhy tak postupně ovlivnily prvky secese i art deca. Navíc byly citlivě umístěny mezi okolní zástavbu, kterou nijak neruší. Naopak, spíše s ní souzní. Návrhům nových stanic se nebránili ani věhlasní architekti, takže například jednu ze zatím posledních nově otevřených stanic – Canary Wharf na trase Jubilee – projektoval jeden z nejlepších současných světových architektů Norman Foster. Canary Wharf je považována za jednu z nejhezčích stanic. Od počátku se také pro stavbu „podzemky“ využívaly moderní materiály – glazované cihly, barevné keramické obklady a dlaždice. I proto vypadají stanice dodnes svěže. Provozovatelé metra se zřejmě nikdy nebáli experimentů, nezdráhali se jít nevyzkoušenou cestou. Jako příklad může sloužit někdejší správní budova podzemní dráhy postavená koncem dvacátých let minulého století v ulici Broadway nad stanicí St. James’ Park podle návrhu architekta Charlese Holdena. Byl to první britský mrakodrap v „manhattanském“ stylu. Po výstupu ze stanice stojí za to zvednout hlavu. Jen tak totiž můžeme spatřit a vychutnat si uměleckou výzdobu stavby – sochu Noc a den od Jacoba Epsteina a „větrné“ reliéfy Erica Gilla, Allana Wyona, Erica Aumoniera, a především Henryho Moora, pro nějž to znamenalo jeho první veřejnou zakázku.

Výtvarné metro

Podruhé se Henry Moore dostal k tvorbě prací souvisejících s londýnskou podzemkou v roce 1940. Tehdy vytvořil cyklus kreseb ze stanic, které sloužily jako protiletecké kryty. Tyto kresby zobrazují lidské bytosti, jež se nechtěně dostaly do totální války. Nejsou to portréty konkrétních jednotlivců ani v nich kromě prostředí není nic, co by naznačovalo, že jde o Brity, nebo dokonce Londýňany. Jsou to jednoduše lidé, řečeno Moorovými slovy „stovky a stovky bytostí, jimž se děly věci, proti kterým se naprosto nemohly bránit“. U kritiků i veřejnosti vzbudily velký zájem – a sochaře tak vlastně paradoxně proslavily jeho kresby. Každý den je také možné obdivovat v londýnské podzemce dílo dalšího britského sochaře – edinburského rodáka Eduarda Paolozziho. Ten v roce 1984 vytvořil při rekonstrukci stanice Tottenham Court Road, otevřené roku 1900, jedinečné mozaiky.
Současný provozovatel metra, London Underground, se však neomezuje jen na jednotlivé umělecké zakázky, ale výtvarné – a nejen výtvarné – umění podporuje trvale. O tom od roku 2000 svědčí například program Umění pro podzemku, jehož nejviditelnější součástí jsou výtvarná díla vystavená na nástupištích stanice Gloucester Road. V roce 2004 neváhal London Underground oslovit řadu současných výtvarníků, aby navrhli obálky pro kapesní mapy metra, které jsou zdarma k dispozici v každé stanici. Umělci, mezi něž se zařadily v uplynulých letech takové hvězdy výtvarného světa jako například Mark Wallinger, Paul Noble, Richard Long, Yayoi Kusama či v neposlední řadě Tracey Emin, tak vytvořili jedinečná „kapesní“ výtvarná díla, která kolují ve statisících exemplářů. Pro letošní jubilejní stý padesátý rok existence metra navrhla obálku výtvarnice Sarah Morrisová. Reprodukce výtvarných děl se objevují i na pouzdrech pro časové jízdenky. Například na těch, které prodává Britská knihovna, je krom jiných také detail Velkého pohledu na Londýn od vynikajícího českého grafika 17. století Václava Hollara.

Nadčasový design

S výtvarným či s užitým uměním je londýnské metro spojeno vlastně téměř od svých počátků. Již roku 1908 se poprvé objevilo kruhové logo, do něhož je horizontálně zakomponován název stanice. Jeho současná červeno-modro-bílá podoba vychází z návrhu typografa Edwarda Johnstona z roku 1918. Přesto je dodnes moderní a patří nejen k symbolům metra, ale i samotného Londýna. K pokladům britského designu patří rovněž schematický plán tras metra, jehož první verzi navrhl již v roce 1931 Harry Beck. Poprvé se na veřejnosti objevil o dva roky později a od té doby je vlastně jen aktualizován.

Od svého počátku je londýnská podzemka spojena i s reklamou. Jak se praví v Úvodu dějin nálezův, vydaných roku 1872 v Praze, „v podzemních nádražích jsou veškeré zdi pokryty nesčíslnými ohlášeními obchodními...“ Dodám, že naštěstí nejen obchodními. Plakáty, které byly vytvořeny přímo pro metro, zachycují do značné míry kulturní dějiny Londýna v uplynulých sto letech. Upozorňují snad na všechny významné výstavy a další kulturní i společenské akce. K jejich tvůrcům se ve třicátých letech minulého století zařadili dokonce i Laszlo Moholy-Nagy a Man Ray. Největší sbírku „podzemních“ plakátů má Muzeum londýnské dopravy, které sídlí v Covent Garden. Vlastní jich více než 3300 a až do 27. října z nich u příležitosti 150. výročí metra vystavuje sto padesát nejlepších.

Verše pro podzemku

Právě častá přítomnost výtvarného umění zlidšťuje spleť podzemních chodeb a nástupišť. I proto má londýnské metro své kouzlo, svou poezii. Takže se nemůžeme divit, že právě v něm se v roce 1986 poprvé objevily Verše pro podzemku. Nápad se zrodil v hlavě americké spisovatelky Judith Chernaikové, která spolu s básníky Gerardem Bensonem a Cicely Herbertovou vybrala básně, jež se souhlasem a přispěním společnosti London Underground mohly číst ve vlacích metra miliony cestujících. Projekt podporuje často i Britská rada, Commonwealth Institute i třeba Ministerstvo zahraničních věcí. Proto se například v roce 2003 v metru objevilo i Peklo – úryvek z Dantovy Božské komedie, a to v originálu i v anglickém překladu nositele Nobelovy ceny za literaturu Seamuse Heaneyho. Tímto způsobem si tehdy Britové připomněli 30. výročí svého vstupu do Evropského hospodářského společenství. Ve vlacích nejstarší podzemní dráhy světa tak byly vylepeny plakáty s úryvky veršů básníků ze všech zemí tehdejší evropské „patnáctky“. V minulém roce si cestující mohli zase číst také báseň českého autora Miroslava Holuba. Letos to jsou přirozeně verše oslavující sto padesát let provozu podzemky. Cestujícím londýnského metra se tento nápad většinou líbí. „Je to rozhodně lepší než nudné reklamy,“ dal by se shrnout jejich názor. A někteří dodávají, že když už metro často pořádně nefunguje, mohou si alespoň čekání krátit příjemným čtením.

Od nepaměti zní v podzemních prostorách také hudba, která možná nejednomu cestujícímu zlepší náladu. Repertoár „podzemních“ hudebníků je opravdu široký – od klasiky až třeba po blues, každý si může vybrat podle svého vkusu. Možná překvapí, že teprve v roce 2002 bylo provozování hudební produkce legalizováno. Od té doby tedy zpříjemňují pohyb ve spleti chodeb „buskers“, pouliční – či vlastně podzemní – hudebníci, oficiálně. Ve dvaceti pěti stanicích v centru města je pro ně třicet osm stanovišť. Sami hudebníci, mezi něž často patří studenti konzervatoří, kteří tak mohou cvičit a zároveň si přivydělat, považují za jedno z nejlepších míst stanici Piccadilly. Podzemní prostory si pro svůj klip vybrala i Madonna. Video Hung Up natočila na jednom z nástupišť Jubilee Line. Londýnská tube také inspirovala duo Simon and Garfunkel.

Literatura, film i divadlo

Od vchodu do stanic až k podzemním nástupištím vede často spletitá síť chodeb. Nelze se proto divit, že metro inspirovalo také mnohé literáty či filmové tvůrce. Patří mezi ně například John Wyndham či Arthur Conan Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese (siluetu tohoto proslulého detektiva můžeme vidět na obkladech stanice Baker Street). Také jedna z detektivek Agathy Christie začíná vraždou ve stanici Hyde Park Corner. Na stříbrném plátně se londýnská podzemka objevila poprvé roku 1928 ve filmu nazvaném – nepřekvapivě – Underground. A jedním z posledních snímků, v němž si „zahrála“, je bondovka Skyfall. Překvapivé však je, že podzemí se může stát i dějištěm divadelních představení. Některá se již uskutečnila v šachtě nejstaršího tunelu na světě vybudovaného pod řekou. V letech 1825–1843 jej podle návrhu Marka Isambarda Brunela vyhloubili pod Temží mezi Wappingem a Rotherhithe. Tunel, původně projektovaný pro pěší, se později stal součástí trasy metra East London Line. Tu před pár lety pohltil systém vlaků Overground. Paradoxně tak vlaky nadzemky jezdí také pod zemí...
Další divadelní performance se mají uskutečnit letos v létě v bývalé stanici Aldwych, uzavřené roku 1994. Během druhé světové války sloužil tento apendix trasy Piccadilly k ukrytí pokladů z Britského muzea, po uzavření se jí začalo přezdívat stanice duchů. Muzeum londýnské dopravy v ní organizuje občasné prohlídky, letní představení by mělo připomenout 150. výročí nejstaršího metra na světě. Nejstaršího, ale zároveň věčně mladého i díky stovkám umělců nejrůznějšího zaměření.

Jaroslav Beránek, spolupracovník ČRo Vltava

Snímky Jaroslav Beránek